Občas jsou dny v divočině zvláštní. Začíná tu být zima, mlha leží nízko při zemi a neplánuje se zvedat. Teploměr ukáže -2 stupně celsia a během dne se vyšplhá maximálně na nulu. Když večer zvedám obličej k obloze, hvězdy vidět nejsou a na tváři mě štípe z toho, jak mrholí. Podzim se chýlí ke konci a na stromech moc listí nezůstává. Rozhodně ne víc, než když jsem sem přijela. Třešeň i ořech opadaly.

A nutit se dojít na procházku se psem je jeden z nejtěžších úkolů, které tu mám. Bezútěšné dny. Nutit a přemáhat se dává ohromné úsilí, na které nezbývá moc síly, protože už žádná není. Včera se mě někdo ptal, jaký to tu je a já mu odpověděla, že dobrý. Že tu je příroda, klid a ticho. A že kdybych zůstala v Praze, nevytáhla bych paty z pokoje. Cestička: počítač – koupelna – postel by byla jediná trasa, kterou bych chodila. Jíst nepotřebuju. Málokdy mám chuť k jídlu. Dám si nutridrink jen, aby mi nekručelo v žaludku. Nic jiného není potřeba.

Rodiče mi sem navezli spoustu jídla, takže nehrozí, že bych trpěla hlady. A stejně, kdykoliv za týden přijedou, snědená je dost často pouze polovina. A někdy jen čtvrtina. Není vůle, není hlad. Asi je i děsí to, že tu jsem sama a jestli mi samota dělá dobře. Nejsem sama. Mám tu psa. A ten mě tu drží. Přiznat to je přece krok k vítězství.

A přesto jsem se donutila jít s ním na delší procházku. Mlha ležela jen nahoře u Zádušáku a na Kamennou byla cesta bez mlhy. Není to moc dlouhá cesta, slunce už zapadalo, ale řekla jsem si, že ještě půjdeme kousek k Zádušáku. Vstříc mlze. Ani jsem si toho nevšimla, ale když jsem se otočila, mlha najednou padla i na Kamennou. A já byla uprostřed ní. Vůbec jsem si toho nevšimla, že by se přiblížila a obehnala mě kol dokola.

Je to dost stejné jako s depresí. Taky jsem si dlouho nevšimla, že znovu přichází. Měla jsem sice takový pocit, že by mohl nastat problém, ale pořád jsem si říkala, že to bude dobrý, že to bude dobrý, že to bude v pořádku. A pak jsem překročila tu pomyslnou hranici, kdy to dobré být přestalo. Pomalu se připlížila a obehnala mě. A tak jsem skončila tady. Až jsem skončila tam na kopci v mlze. Až jsem se uklidila do divočiny, abych se aspoň nutila k tomu postarat se o psa, když se nedokážu starat o sebe. Až jsem skončila s flashbacky z mojí minulosti, které mě tíží. Všechny ty věci, se kterými moje duše nesouzní. Všechny ty věci, které mi hlava vyhazuje. Přemýšlet logicky? Vůbec. Vidím je jako špatné, já jsem špatná. A už ve mně není nic dobrého.

A jestli je, zůstane to ve mně?