Nedávno jsem jela tramvají s grafickými tisky – litografie srolovaná v roli a v druhé ruce jsem držela originál kresby na kartónu. Takové postapo téma, maminčin výběr. Určitě už má i vymyšleno, kam to pověsí. Každopádně jsem se při té cestě cítila jak slon v porcelánu. Možná jsem se i klepala, protože jsem byla v Praze už moc dlouho nebo moc krátce. Moc si ani nepamatuji, kdy přesně to bylo a musela bych ve svojí hlavě víc pátrat. Měla jsem skoro vybitý telefon a tak jsem ani nemohla poslouchat písničky, které by mě aspoň trochu uklidnily. Dost často to bývá jediná věc, která je mojí jistotou. Hudba. Je jedno, jaká je, vždycky záleží na náladě. Tuhle jsme si s kamarádem navzájem poslali svoje ‚spotify hodnocení‘ a oba jsme byli šťastni, že jsme se sobě navzájem umístili na svých žebříčcích. To byla poprvé za ty týdny jediná věc, která mě opravdu rozveselila. A jak si můžu být jistá? Protože si to pamatuji. Jsou okamžiky, které je za to si pamatovat.

Ale vraťme se do tramvaje, tohle utíkání od témat bývá mnohdy často zbytečné a určitě bych za to dostala vynadáno. Dívala jsem se kolem sebe. Nikdo nic nečetl, všichni měli přilepené obličeje na svých telefonech. Naproti mě seděla maminka, která neustále napomínala svoje děti, které si furt brumlaly něco pod vousy a maminka začala být slovně agresivní. Vyděsilo mě to. Možná kdybych byla v jiném rozpoložení, asi bych se jí zeptala jestli si myslí, že to je v pořádku. Pravděpodobně bych dostala facku a kázání.

Já bych tak moc ráda četla, kdybych neměla plné ruce. A hlavu. Poslední dobou nebylo nic, co by mě ke čtení dostalo. A první kniha, po které jsem sáhla stejně byla Cesta kolem mé hlavy za 40 dní.

O dva dny později jsem jela metrem po tom, co jsem s kamarádem prošla skoro celou Letnou, abych pročistila procesor v mozku. M. dělal kroky dlouhé jak žirafa a já měla pocit, že vedle něj klušu jak žirafí mládě. Pravděpodobně to tak vůbec nebylo, ale když člověk cestuje po minulosti, pravděpodobně si věci vybavuje jinak. Nebo proto, že jde o vyprávění.
Seděla jsem ve vagónu, poslouchala písničky a hlavu měla v dlaních. Dlouhý den a ještě delší cesta domů. To, co normálně trvá 12 minut, najednou vypadalo, že trvá nejméně hodinu. Asi když je člověk uvězněn v hlavě, občas se ten čas zastavuje. Hlavu z dlaní jsem zvedla až když mi přišlo, že vypadám víc jak feťák než normální unavený jedinec. Naproti mě seděla paní. Pravděpodobně jí bylo 60 let, ale možná víc. Na věk nemám moc odhad. Měla na sobě kožich, takový ten hustej a chlupatej s padnoucí čepkou na hlavě, co se nosila v minulém století. Zaměřila jsem se na její obličej. Ráda se lidem koukám na oči, ačkoliv některé nic nepouštějí ven. A oči jsou v téhle době to jediné, co člověk může vidět. A ty oči se na mě smály, kolem očí se jí objevily vějířky vrásek, jak se pod rouškou na mě usmála. Taky jsem se usmála. Když se usměji, oči mi relativně zmizí. A pak najednou přišla moje stanice.

Najednou to uběhlo rychle. Asi věci běží rychleji, když vás někdo vidí, doopravdy. Nebo když si člověk o trochu víc uvědomí přítomnost. Nebo když se usměje na náhodného cizince, který na něj do pěti minut zapomene.