Hodně mojí komunikace a sociální interakce se točí kolem chlapců ze zahraničí. Říkám jim chlapci, ačkoliv mnoho z nich už dávno chlapci nejsou. Tuhle dobu mají dost daleko za sebou. A i mě to jednou čeká. Každého to jednou čeká. O čem ale mluvíme? O bolestných věcech a o těch zbytečných věcech. 

Existuje ale něco mezi tím? Samozřejmě. 

Nemluvíme o tom, jak si s někým po několik let vyměňuju knížky. Nejdřív jsme si je půjčovali, pak jsme si je začali dávat k Vánocům nebo možná i jen tak. O tom, jak spolu chodíme na pivo, jak spolu mluvíme a jak se na něj dívám. Jak nikdy nemluvíme o našich životech, o tom, jak už spolu nesníme, protože jsme už dávno za touhle hranicí. Mluvíme o životech kolem, na naše už nepřijde slovo. Nevzpomínáme ani na věci co byly, kterých jsme se oba zúčastnili. Nemluvíme o tom co by mohlo být, protože by to nedopadlo, stejně jako jsme si už jednou ty srdce zlomili. Nebo aspoň, jak on zlomil to moje. Protože si takový věci nikdo nevyčítá. Teď už ne. Každý křupnutí žebra za to stálo, protože i přesto, že nemluvíme o našich životech, mluvíme neustále. Mluvíme pořád – mluvíme přes sebe, mluvíme spolu, mluvíme. Chybělo by mi, kdybychom spolu nemluvili. A všeho s mírou – člověk si začne víc vážit. Aspoň jednou za rok na to pivo zajdeme a možná i proto si máme tolik co říct. A kdykoliv si všimnu, že se začneme víc opíjet, odcházím domu. Bezpečnější cesta neexistuje, než ta, která vede do pekla a je dlážděna dobrými úmysly. Jednou za půl roku, možná jednou za tři měsíce si napíšeme. Zkontrolujeme se, jestli jsme oba naživu. A když já naživu před měsícem nebyla, psal mi každý den, jak to bude v pořádku. Že já budu v pořádku. Protože jsem ho o to poprosila. 

Tohle je článek o vděčnosti, stejně jako ten předchozí. Poznáš se v tom. Děkuju za ty všechny prapodivné večery na jihu, za tuny básní, co jsem od tebe četla a hlavně za všechny knihy, které jsem dostala a dostanu.