Dost často mi chybí ty bezstarostné časy základní školy a části gymplu, kdy se zdálo všechno tak brutálně jednoduché. Skoro jednoduché. Tuhle mi volala kamarádka, která pracovala na eseji do školy a potřebovala se zeptat, jestli si pamatuju na základce na nějakou šikanu. Samozřejmě že ano. Donutila mě se zamyslet. Děti a puberťáci jsou v tomhle dost jako děti z Pána Much.

Šikana, byť i ta nejmenší, kterou jsme na základce měli, byla jako obrovské mistrovství. Nikdo nikdy nebyl ušetřen. Dominový efekt každého zaškobrtnutí. Všichni jsme byli lovci a zároveň lovenou zvěří. Dělali to jak holky, tak i kluci. Příklad nadřazenosti. Ve svojí nevědomosti a naivitě to přišlo každému, že to je norma. Zpětně mi to přijde, jako obrovská ztráta času. Každý kámen musí člověk nějak obrousit, vytvořit skulpturu. Vyvinula nás do čehosi. Nebylo to podchycené. Přizpůsob se nebo končíš. Adaptovat se. Když nebudeš lovit, budeš loven. Mistrovství v debilitě. Nic jiného.

A pak se všichni rozletí do různých stran, kde buď můžou pokračovat nebo začít odznova. A tak jsem to zkusila. Začít odznova. Možná kdybych šla na osmiletý gympl, podařilo by se. Ale semínko zkázy už ve mně hnilo a já ze základní školy přišla zkažená. Otrávené jablko a zároveň zklamání pro mě samotnou. Zatímco kolem mě jsou vlci, já byla jen beránek v rouchu vlčím a i to časem vypelichalo. A nahradila ho já samotná, vymykající se normě, která byla nastolená od začátku. Naivní. Snící. Tvrdohlavá. Hlasitá. S divným smíchem. Divným výrazem ve tváři. Jednou jsem měla na tělocviku jen jednu botu, učitelka mě chtěla poslat ze hřiště, tak jsem si botu sundala abych mohla hrát volejbal bosa a odmítala opustit hřiště. Normální věci. To dělají všichni, ne?

Jointy o volných hodinách, proč ne. Jointy o večerech plných nezletilého pití, jen aby člověk utekl sám sobě. Monokl. Schízy. Někde v hlavě se otevřela Pandořina skříňka a já už ji nikdy nezavřu. Někdo, pravděpodobně já, vzal páčidlo a rozbil zámek, když si v patnácti dal prvního jointa a pak prohulil celé léto před nástupem na gympl. To se stává. A dobrý to není. Malé lidské chyby. Když je člověk mladej a blbej, pokazí si to. Zároveň když je člověk mladej a blbej, přijde mu, že je s ním něco špatně, když se vymyká normálu a není jako jeho kamarádi a to ho pošle do černé díry, která ho pohltí.

Jak jsem starší a koukám se na sebe s odstupem a od O. slyším, zatímco se léčím: “Adélo, buď sama sebou. Měj se ráda taková jaká jsi.” nebo “Jsem na tebe pyšnej, že se lepšíš.” Protože tohle jsou stále věci, které sobě sama nedokážu říkat konstantně a každý den. Pomáhá mi. Pan ďolíček. A to samé občas slýchám i od dalších lidí: “Jsem rád, že jsi ráda.” Ano, prosím. Protože jestli ve mně někdo věří, může to znamenat, že brzo budu moci být schopná i já sama sobě věřit. Protože tyhle věci musí začít u člověka samotného. A až se mi to povede, bude to znamenat další velký krok k malému Pyrrhovu vítězství v tomhle nekončícím mistrovství v debilitě.