Bez energie. Zase a znova. Už jsem si myslela, že to bude dobrý a v pořádku a že už se lepším. Vždyť jsem přeci začala brousit dveře, abych jim mohla změnit design. Začala jsem si vařit a ne jíst jen to, co šlo nalézt v lednici. Možná jsem začala moc skoro. Nebo moc pozdě. Stojíš za hovno. Děkuju.

Vždyť jsem celou dobu dělala malé krůčky a pak to nejspíš proložila sedmimílovým krokem.
O svých pražských kamarádech jsem ani neslyšela. Jakmile totiž člověk vypadne z rytmu města, bude zapomenut.
Pamatuju si jeden z posledních rozhovorů s kamarádem: “To budeš jako prodlužovat? Zase?!”
“Prosím?!”
Oh, jak já bych si přála neprodlužovat. Hlavně, že mi to říká ten pravej, ale ne, nemůžu soudit. A jestli mohu soudit vůbec někoho, tak jenom sama sebe.

Slabej kus. Však to je moje chyba. Moje chyba a nikoho jiného. Deprese je moje chyba. Špatné hladiny v mozku jsou moje chyba. Úzkosti – moje chyba. Sama pro sebe – chyba. To, že jsem včas nevytáhla ruku a řekla, prosím, pomoc – moje chyba. To, že jsem nedala o sobě vědět – moje chyba. Jenže když jsem o sobě dala vědět, byla to moje chyba, že hrozilo, že budu prodlužovat, protože v tu dobu jsem se už topila. Opět moje chyba. A nedokážu se postavit před zrcadlo a říkat si ty hezký věci, které bych si přála, aby mi někdo jiný řekl. Jediný, co dokážu dělat, zatímco se dívám do zrcadla, je pozorovat toho člověka, co se na mě falešně usmívá, pohybuje rty a já z nich jen odezírám dvě prostá slova, která se opakují, jak rozbitý magnetofon – Tvoje chyba. Tvoje chyba. Tvoje chyba. Tvoje chyba.