Nebudu lhát, občas je divočina moc tichá, spavá a taková málo akční. Stává se nehybnou, konstantní – tím, co lidé nemají rádi na svých životech. Pořád stejný věci a pořád stejný lidi a všechno pořád stejný. Nechytla jsem ten okamžik a poslední dny jsem spíš měla pocit, že se topím, zase. A že nedokážu ven vylézt a asi ještě lezu. Každý den se vzbudím v sedm ráno, napiju se vody a zase lehnu. Další probuzení většinou následuje kolem oběda a pak není chuť něco dělat. Nejhorší na tom je vstát, nejde o lenost. Jde o to, proč bych to měla dělat, proč bych se měla snažit – nemůžu prostě počkat v posteli na smrt?

A pak se ty dny opakují a přitom, pár dní zpátky jsem vesele běhala s Happy po zahradě a dělala blbosti. A pak jsem zase přepadla na tu druhou stranu, na tu špatnou, ze který se odchází hrozně těžce. Dnes od rána svítilo slunce. Nebe bylo bez mraků a vypadalo to, že už tu je skoro jaro. Polovinu toho jsem klasicky zaspala a pak Happy začala vartovat v kuchyni, protože přijela maminka. Už na ní kňučela z verandy.

„Hele Happy, akční máma přijela, wellness skončil.“ Já jsem ten wellness,. Ačkoliv včera jsme vyšly k lomu na procházku a já si přitáhla dřevo na oheň, nikde jinde jsme vlastně nebyly. Soušky, které nikdo neodklidí. Dveře, které mám připravený v dílně, brousím jen občas, abych jim mohla udělat nový design. A dílna je už několik dní zavřená. Nešla jsem do mládku ani pro dřevo, ani pro brikety. A přitom bych to chtěla dodělat, dobrousit, obalit barvou a namalovat tam návrh, co mám připravený už několik dní v bloku.

A jaký to je?

Na jednu stranu je hrozně těžký být sám se sebou. Je to tíha, která se nosí špatně, zvlášť, když na sebe člověk nemá popruhy, ani vozík. Břímě neskutečné. Zvláštní. Ale kdykoliv někdo přijede, mám radost, že můžu svůj svět s někým sdílet. A pak když lidi odjedou, celé břímě je opět a zase jenom moje. Je to těžký. Člověk je tvor společenský, o tom není pochyb. Ale v týhle době je společnost něco, co není tak jednoduše dosažitelné. A ono by asi, kdyby byla necovidová situace, nebylo stejně. Lidi vedle tebe sedí, ale ve skutečnosti tě nevidí, neslyší.

Víc si vážím. I prostých telefonátů (sic! Jeden, další budou následovat) s Ondrou. Díky za ně. A polo-spontánních návštěv od pana T. (jak ho portochlapci přezdívají). Když tu byl, bylo to fajn, malý a dobrý štěstí. Říkám to pořád. Z mých původních snah nařezat dřevo, tak, jak to dělává táta, se mi nic nepovedlo a tak jsem na chlapskou práci poslala chlapa. Nepral se s tím tolik jako já a dřevo se spokojeně dosušuje v kuchyni.

A co tíha?

Dobrovolně jsem odešla do izolace do divočiny, takže je to jen na mých ramenou. Dobrovolně jsem se vzdala společensko-pražského života. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem nedostala byť jedinou zprávu od mých spolužáků, ale vlastně ne a už neříkám přátel, možná známých. Jsou prostě věci, které nevydrží. Neexistuju. A možná je to tak pro okolní svět lepší.

Jo a kdo tedy nosí slunce? Všichni, kdo mi to slunce dokáží přinést. Září totiž tak, že se do té záře musím usmívat jak blbec a přitom si občas clonit oči.

Posílám pozdravy do Portugalska. Kdo totiž může říct, že ho čtou Portugalci?