Zatímco jsem psa nechala ve střídavé péči u rodičů v Praze, měla jsem volné ruce k tomu, abych mohla volně cestovat mezi Prahou. Cílem byl farmářský trh, kde jsem doufala, že seženu nějaké bylinky, když je tedy minulý týden konečně povolili, ale bylinek tak moc nebylo. Další na programu byl oběd doma. Kafe u Terky.

Ani nevím, jak jsem se k tomu dostala, ale ještě předtím jsem se šla vydat se Sof do Holešovické tržnice v hale 22 – další trh, když jsem neuspěla na prvním.

Sof přistavila Corollu, kterou jsem snad viděla naposledy na základce. Byla jsem jmenována navigátorem a tak jsme si užili nádhernou vyhlídkovou jízdu centrem Prahy, protože Adéla netuší, jak se dostat na magistrálu. Sof to nevadí, Sof ráda řídí a já se ráda vozím. Je to jako jeden velký výlet na tak malém prostoru. Sof koupila červené banány, prý mají jinou chuť. Nepřišlo mi to tak, ale mohla bych na to udělat recenzi.

Červené banány

Červené banány jsou vlastně takové žluté těsně před rozkladem. Svoji měkkostí. Plus – jsou měkké tak, že dokáží klouzat krkem až pěkně do žaludku, kde se přidají k dalšímu obsahu, kde později budou zapomenuti. A odsouzeni k rozkladu. Člověk, ale dalších pět minut bude přemýšlet o tom, jak kousky banánu krásně klouzaly krkem. Kaše pro kojence i ve vysokém věku. Další plus – člověk dokáže mluvit s plnou pusou. A je mu rozumět. Pokud mluví znakovou řečí. Červené banány do každé rodiny!

Nebo taky ne. Další naší zastávkou bylo náměstí Jiřího z Poděbrad, protože jsme věřily, že se tam také odehrávají farmářské trhy. Škoda, že od středy do soboty a my jsme tam stepovaly u v úterý. Stane se, chybami se člověk učí, přece. A tak se nakonec jedeme aspoň podívat domů na psa. Já dostanu večeři, Sof ovocnej čaj. Povídáme si s mými rodiči, Sof obdarujeme sklenicí se brusem. Já potřebuji stihnout autobus. Mrnčím, protože se ještě potřebuji stavit na nákupu. Sof se nabízí, že mě odveze. Na Zličín, na opačnej konec Prahy. Nestíháme. Vtipkuji, že takhle mě bude muset Sof odvést do Berouna. Sof mi řekne, ať najdu nájezd na dálnici. Začnu se smát. Sof ráda řídí, já se ráda vozím. Po dlouhý době jsem šťastná a vysmátá.

Volá mi máma, aby se zeptala, jestli jsem stihla autobus, odpovídám že ne a že mě Sof veze do Berouna.

Proboha, ozve se v telefonu. To se budeme muset Sof nějak odměnit, říká máma v telefonu.

Jasný, dáme jí další sklenice se brusem, říkám. A víš, kde jsou sklenice se brusem? V Železný. Sof, změna plánu, jedeme do Železný.

Z telefonu se ozývá další proboha a my mezitím přejedeme nájezd na dálnici. Opět se směju. Sof se také zdá spokojená. Ráda řídí, já se ráda vozím. Dream tým.

Z Chrustenic, někde u Teplé stráně nás vítá západ slunce. Nádherný. Nutí člověka se smát. Zase. Posloucháme rádio a někde kolem Přílep začne hrát ta známej song z Titanicu. Čím je falešnější můj hlas, tím je lepší zážitek. Otevírám okýnko a vystrkuji ruku ven, abych prohloubila zážitek toho, že za minutu necítím svoji ruku.

Když dorazíme do Ž., ukazuji Sof moje bylinkové zahrady. Jen rychle, aby se stihla vrátit ještě za světla. Mávám za autem, co se vzdaluje, až zmizí na návsi. Ještě dlouho se směju. Sof je za hodinu v Praze. Mně nefunguje v pokoji net a jelikož nemůžu hrát, po skoro celý zbytek večera chodím nervózní po domě a vymýšlím, jak problém s internetem vyřešit.

O pár dní později mám všechno přesunutý do kuchyně. A internet šlape, jak má.

Život tohle, řekl by O. A měl by pravdu. Ahoj.