Trochu sentimentu

Trochu si říkám, kam zmizely Obludy. Ve skutečnosti si tuhle otázku pokládám poslední měsíce. Co se stalo, že se mi někam ztratili. Před pár měsíci jsem se měla vidět s Tomem, ale něco nám do toho vlezlo a pak už jsme nenašli náhradní termín. Před rokem jsem potkala Eifiho. Snažila se ozvat Mickeymu, ale nic z toho nedopadlo.

Chybí mi.

To bezstarostné bohémství, co si každý z nich nosil s sebou. Asi to pro druhé lidi zmizí, čím starší jsou. Teď je ten pocit ztráty silnější, když poslouchám Maca. Když jsem se k nim dostala, chodili všichni mezi sebou. Nebo už jsem s nimi chvíli byla?

Naše hory, lomy, večery na různých místech, večery někde u Písku a nekončící dobrodružství. Jak jsme si vypůjčili loďku na Orlíku, v noci od někoho cizího, kdo na to nikdy nepřišel. Snad. Jak jsme se plavili pod most, nad námi temné mraky. A smích. Nezapomenutelný. Ten nebeský klid.

Asi jsme prostě měli dospět. Poslední opravdové dobrodružství v Belgii. V Bruselu. Nebyla to jen sranda, Micky a Kač se spolu rozešli nebo jejich vztah byl na rozpadnutí. Ještě se potom párkrát dali dohromady, ale pak i člověk ztratí přehled. Všichni drželi tak nějak spolu, jako by je drželo neviditelné lepidlo, které z nich dělalo nerozlučné. Horké letní noci. Ještě teď to cítím občas, když se nadechnu. Cítím to v nose – pivo, trávu a ten noční chladoteplo. Vlaho. To všechno.

Asi jsem se já odpojila. Najednou přišly jiné věci, jiné lidi a jiné trable a možná i věci, kvůli kterým… ne! Nechci se vracet tam, kde se to rozlomilo. Nebudu zavírat předtím oči, ale chci si jenom všechny tyhle vzpomínky na dobrodružství zavřít do sklenice a chránit ji. Aby ji moje odpojení se nerozbilo, abych ji neupustila na zem.

Protože možná na mě Obludy zapomněly, já na ně ne. Na nikoho z nich. A občas mi doopravdy chybí.

Nebo mi prostě jenom chybí to zavírání očí.

Napsat komentář