… a proč je pro mě těžké moji cestu s někým sdílet

Plánujeme cestu z Bratislavy. Kdybych měla dostatek práce, mohla bych zůstat s Mírou až do čtvrtka nebo pátku a pak bychom jeli spolu. Vlakem. Když to nadhodil včera, rezolutně jsem odmítla, abychom jeli spolu, ale nebyla jsem mu schopná vysvětlit, proč to tak je.

Žije ve mně melancholik, co rád vlakem cestuje solo, Když totiž cestuju s někým, nejsem sama za sebe, nemohu se ztratit v myšlenkách. Je to pro mě rituál. Nahodim top melancholy a pouštím je ven a cestujou stejnou rychlostí, jako jede vlak. Ve výluce.

Stejně jako vztahy jsou pro mě nové, tak i cestování vlakem. Já vím, že chce znát moji odpověď, jestli pojedeme spolu. Ale já nevím, co bych měla dát.

Vlak jede a nehodlá vykolejit. A já jsem vykolejená ve vlaku. Vždycky to tak je. Možná to jsou pozůstatky toho, když jsem jezdívala do Jeseníku. Pozoruju utíkající krajinu a mám za to, že někde v nějakým deníku, mám už rozepsaný nějaké vlakové téma. A taky rovnou zapomenuté.

Vím, že by mi moji vlakocestu nenarušoval. Ono, když o tom nebudeme mluvit, tak možná ta možnost bude pro mě schůdnější.

Uvidíme. Nechci, aby se na mě zlobil kvůli tomu, že mu nedokážu vysvětlit moji vlakovou tradici, protože ji ani sama nerozumim.