Špatně. Občas usnu hned a občas se jen převaluju ze strany na stranu. A pak třeba celý den prospím. Nemám energii. V tuhle chvíli bych ji mít už měla. Dobrá zpráva je, že už se necítím jako hovno na něčí podrážce boty. Ale nedokážu v sobě najít tu chuť něco dělat. Hodně lidí by mi řeklo, ať nejsem líná. Snažím se. Tak moc se snažím, ale někdy je ta snaha zbytečná. Hrozně mě děsí i fakt, že kdykoliv si vzpomenu na školu, je mi moc špatně. Vždyť se tolik nestalo. Jen jsem se snažila soustředit na něco, co nemělo šanci. Ne tady. Dotklo se mě to. Dotklo se mě i to, že když jsem se jim snažila naznačit, že přichází něco moc špatného, pravděpodobně by řekli ať si přestanu vymýšlet. Nejsem přeci sněhová vločka, kdybych jí totiž byla, už bych teplem roztála. Mám v hlavě blok. Vzalo mi to veškerou energii, která mi ještě zbyla. A není to dobrý. Pořád to není dobrý. Člověk si celý ten čas myslí, že by opravdu mohl být v něčem dobrý, ale není. Není nic. Prázdno. A tak nespím a jak moc bych si spát přála. Nespím. A ačkoliv je tma hojivá, přestože lidé do ní schovávají zlé činy, hojí. Ale nestačí to. Moje hlava, moje duše je rozpadlá na kousky. Zapomínám, zapomínám na dost signifikantní věci, vytěsňuji je. Sakra, vždyť mně dělá problém se otevřít i psychologovi, ke kterému právě z tohoto důvodu nechodím. O svých problémech můžu mluvit s nezúčastněnými. A potřebuju pomoc. A zároveň se nechci cítit špatně, že bych nějakou pomoc mohla žádat. Jsem rozpolcená, nemocná a až všechno odejde, zbude jenom smutek. A po smutku už jen rezignace, apatie. Žádná tabula rasa se nekoná. Nejsem nepopsaný list papíru. Jsem potrhaná, počmáraná a jen se vznáším někde ve vzduchu a nemohu přistát.