Máme tendence. Tendence cestovat po minulosti, budoucnosti a všech možných kvazičasech, které se nám nabízejí. Jsem pořád v divočině, jak by řekl můj oblíbenec, který si pravděpodobně někde hraje s legem. V divočině, ve které jsem svým způsobem šťastná. Když vyjdu ven, občas se jen tak kochám věcmi kolem, zastavím nahoře nad svahem u hřbitova a sleduji les na protějším svahu údolíčka. Nejsou tu velké kopce, jen kopečky. A co když ten les tu už za pár let nebude, natahuju se za budoucností, které je bez lesa smutná, ale pak se zase vracím do teď a kochám se. Lesem, domy, vším. Dole, u vrbiček by normálně sedával vodník, nebo aspoň pár let tam sedával, mám pocit. 

Tady a teď pomíjí každou chvilkou a stává se minulostí. A měl by to pro mě být nejpříjemnější čas, který se mi může nabídnout. Svět tady a teď, ten, se kterým se člověk může smířit. Moje minulost je smutná a tlačí mě, dost často na hrudi, v hlavě se mi rozpíná, jako nekonečný vesmír. Je plná roztrhaných papírů, básní, stresu, alkoholu a prostě těch normálních věcí, přece. To je život. V mojí budoucnosti chybí přesně ta budoucnost, nic tam není. A ta přítomnost? Ta přítomnost nemá motivaci, zastavte mě prosím v tomhle čase, chci jen zkamenět. Občas mi přijde, že hřeju smutkem, sálá ze mě, jako když otevřu kamna, abych přihodila polínko do ohně. 

“Jsi v pohodě?” ptají se mě, když někam moc dlouho zírám. Nejsem tu, jsem v jiném čase, drž mě prosím, ať se neztratím, zní mi v hlavě. Prosím, upozorni mě, až se začnu vzdalovat. Mířím za obzor a koukám za něj, jestli tam není jen poušť. Jen nakouknout, ale zatím tam nic není. Čas se vrátit.  

Jenže žádné další světy neexistují a bude ještě čas jít a zkusit najít o trochu lepší místo. 

Haló, cizí světe, slyšíš mě? Existuješ?