Převalovat se sem a tam bez možnosti opravdu usnout. Nikde nic. Ticho. Hodiny se najednou posunuly o dvě hodiny později, ale já mám pocit, jakobych si šla lehnout před dvaceti minutami. Papíry. Vezmi papíry a maluj. Cokoliv, čáry, čmáranice, dostaň to ven. Cokoliv co tě tíží. Nesnesitelná tíha. Šílenství. Figurka pěšáka. Slova šelma, pomoc, dětství, plot, šelma, šelma, šelma. Obličeje. Hrůzné obličeje, co zírají. Kontury tváře. Zlomená giaconda, sépie. Zlomená znovu. Pěšák. Slova. Slova, tolik slov. Pomoc. Pomoc. Je tu někdo? Šílenství.

Nechoď do postele.

Usnout a probudit se na podlaze přikrytá dekou. Noční šílenství. Kdy tomu bude konec. Pomoc. Šelma. Je tu někdo? Papíry se nakupili na hromádce. Všechny vypadají stejně. Random slova na nich napsaná ale mají vzorek. Pokud ho někdo najdete, neptejte se, nevím o čem mluvíte. Žádná uklidňující slova nepomohou. Je to tak.

Sova se mi chvěje na pravé paži a slova vytetovaná pod ní se vlní. Not what they seem. Nezlomená wishbone se snaží rozlomit na levé. Serotonin na levém předloktí by normálně ronil slzy štěstí, ale nyní je nečinný. Prosím, pomoz mi. Ryba na pravém rameni se tetelila přílivem nového roku, ale nyní si líně plave a přeje si odplavat ode mě pryč. Nedivím se jí. Šíp na stehně se ještě nedávno natahoval, ale pravděpodobně někde praskla tětiva. Nefunguje. Medůza na lýtku se jen abstraktně směje jako bestie. Slyším ji. Někde uvnitř mojí hlavy. Středník pod medůzou se snaží vymazat sám sebe. Tady jsem skončil. A kytka na kotníku už pár let nekvete. 

“A až mě najdeš, tak mě spal,” píše se v moleskine sešitě. Za pár básněma a obrázky pěšce.