Za svůj pobyt v divočině jsem toho moc nestihla, ale zároveň ano. Snažím se začít nový semestr na škole, a první týden, byť jen s třemi předměty se mi zdařil. Malé krůčky k vítězství jsou vždycky dobré. Asi dost záleží na cestě. Vytvořila jsem si i takový zvyk, který ze mně udělal důchodce. Předtím jsem si toho ani nevšimla, pár roků zpátky mě začalo bavit sudoku či například háčkování. Jednoznačný důchodce.

Proto i občas říkám, že jsem mentální důchodce, sedím doma na gauči, háčkuju či luštím sudoku. A mám svůj klid.

Háčkování a pletení. To, kdykoliv se řekne, hodně lidem se vybaví babička sedící v křesle, od jejích pletacích jehel se tvoří svetr či čepec, příze ubývá. Klubíčko na zemi, se kterým si hraje kočka. Klasický pohled. Nejsem babička, na to jsem moc mladá. Ale háčkování mě chytlo. Už vlastně nějaký čas zpět, ale upustila jsem od toho a pak se k tomu vždycky cyklicky vracím. Je to určitým způsobem uklidňující a trénink jemné motoriky je uznáníhodný také.

Co dalšího tam máš?

Začalo to úplně nevinně. Řekla jsem si, že využiju možnost nechat se otestovat antigenním testem na Covid. Neměla jsem ani podezření, ale proč ne. Ani bych to neměla od koho chytit, ačkoliv občas se zamnou někdo zastaví, žije ve mně tolik rýmy, že už snad ani není místo. I přesto jsem se objednala do Nemocnice Beroun, která nesídlí úplně v centru, ale každých dvacet minut k ní jezdí autobus. Byla jsem objednaná na středu a vzhledem k tomu, že je v Berouně i Albert a Billa, rozhodla jsem se nahlédnout do akčních letáků. A tak jsem seděla v kuchyni, prohlížela letáky a na papírek si psala produkty v akci, které si plánuji nakoupit.

Vím, určitě to dělá i spoustu lidí, kterým není nad pětašedesát. Ale středeční kup se pro mě stal určitou tradicí, kterou dodržuji. Každou středu jdu na autobus do Berouna, kde zajdu buď do Billy nebo do Alberta, nakoupím věci v akci. Následně se stavím v galanterii pro vlnu, v řeznictví pro kuřecí droby a vracím se do své divočiny.

Zvyk. Zvyk, který mi stačí.