Ochromující pocit. Z čeho ti je špatně? Občas je třeba rádiový klid, odpočinout si, možná si poplakat, nevím. A tak vyjít ven do tmy, ke sněhu. Co na tom, že je venku zima a tebe bolí čelist. Co na tom, že zejtra budeš nastydlá. Co na tom.

Ta úzkost na mě přišla asi dva dny zpátky, takže si vlastně ani moc nepamatuju, jak probíhala. Což je u mě problém, protože jakmile na to zapomenu, neřeším to. A až to přijde znovu, zase budu překvapená a zase nebudu vědět, jak s tím pracovat. Je to agonizující a dusící. Člověk má pocit, že v tu chvíli umře a že nic není za koncem, ani za začátkem.

Stejně jako na prožité záchvaty úzkosti bych ráda zapomněla na deprese, jak mě svazují. A bolí. Všude, i na místech, kde by bolet neměly. Ale člověk asi nemůže mít všechno.

Mám díru ve střeše a sněží do ní. Sněžil tu písek ze Sahary. Plním hubnoucí sázku asi tak, jako že neplním. Každý týden si volám s Ondrou, který přišel na to, že bude muset víc mluvit, jinak ho zamluvím v jeho vlastním hovoru. Jezdím do Berouna na drobné nákupy a zaspávám školu. Skoro se zdá, že je život zase normální. Skoro.