Cesty jsou namrzlé a všechna pole kolem vypadají jako polité smetanou nebo posypané krupicí. Je to pohled k nezaplacení. Sníh se drží docela dlouho. Za poslední roky mi tenhle pohled přijde velmi neobvyklý. Kdykoliv jede člověk z Berouna nahoru a vyhoupne se nad kopce, naskytne se mu pohled na ty malé kopečky, celé v bílém hávu.
Obloha není azurová. Zima je ale surová a neúprosná. Stopovací vodítko nechávám každý den venku a vždycky celé zmrzne. Bylo tu dokonce skoro 12 stupňů pod nulou. To si snad ani nepamatuju.
Po tom, co se Happy porvala je na ostatní psy mírně agresivní. Nedivím se jí. Asi bych taky byla. Všude jsou lidi. Na procházkách se psy nebo dětmi. A tak se pomalu sunu přes pole k lesu, kde jsou vyjeté koleje. Ani si nepamatuju, kdy jsem tudy naposledy šla.
Všechno je skoro až nádherně přikryté. Až tedy na části pole, které vyhrabala divoká zvěř, aby se mohla nakrmit toho, co je pod sněhem.
A pak tam, na konci lesa. Celý les je listnatý. Až na ten cípeček, kde žijí borovice. Nikde jinde snad v tom lese nejsou.
Aspoň, že Happy si to užívá, protože na pohyb ve sněhu má čtyři nohy. Já jenom dvě.
Nádherná ladovská zima. Na poli za vesnicí, na druhé straně myslím, jsou vyjeté stopy od běžek. Dokonce i děti běžkují. Radovánky za všechny prachy, které jsme tu dlouho neměli. Nebo aspoň se ten sníh tolik nedržel.
Ale ten výhled na lány, co se táhnou skoro až do nekonečna.
Já vím, že se všechny ty pohledy zdají stejné.
Možná, když se člověk špatně dívá.
