Během toho, co jsem plivala svoje plíce při škrábání se do kopce mě napadlo, jestli se třeba občas nevracím do nějakého mého bezpečného místa – mentální věk patnáct. Vyděsilo mě to. Co když jsem mentálně zaseklé dítě? Musela jsem hned svoji starost sdělit Ďáblovi. Ďábel se zasmál a pogratuloval mi k tomu, že můžu být navždy dítětem. Pokud mě to mělo uklidnit, vystrašilo mě to. 

A zatímco jsem se dívala na vesnici z okna jedoucího auta, bylo mi smutno. Zatím to je nejdelší časové okno, kdy svoje útočiště opouštím. Jako zplnomocněnec jedu něco vyřizovat. Mám takové podezření, že mi dali tenhle úkol, abych se cítila užitečná. Možná i při té šanci navštívila kamarádku, kterou jsem od léta neviděla. Kdo ví.

Bylo mi tak hrozně moc smutno. Do Prahy jsem nechtěla. Až na Barrandově mi začaly z očí téct slzy. Brácha si toho nevšiml. A pokud jo, nezajímá mě to. 

Přijde mi, že je ještě víc vzdálenější, než tomu bylo. Občas mi přijde, že neví, jak semnou komunikovat, jak semnou mluvit nebo možná ho to nezajímá. Na víkend sem přijel jen kvůli tomu, že měl plány se svými kamarády. Zamnou by pravděpodobně nikdy nepřijel. Co by tu přeci dělal. Trochu to zabolí, ale asi je takovej život. 

Naposledy jsme spolu ve skutečnosti mluvili na Silvestra. To už je nějaká doba. Asi mu přijdu jako zátěž navíc. Asi jen pocit. Jen se natáhnout a poprosit o pomoc. 

Aspoň že hovory s Ondrou aspoň tak nějak držíme. Přijde mi, že se to zase vrací. Že jakmile se zlepším, zase jedu z kopce a nemám brzdy. Asi tak, jako když jsme nasedli na sáňky u hřbitova, brácha seděl zamnou a já chytla Happynu do náručí a rozjeli jsme se z kopce. A v nějakém bodě kopce jsem dostala záchvat. Ze strachu z rychlosti, ze strachu o Happy, ze strachu. 

Po tom, co se Happy porvala je k ostatním psům mírně nepříjemná. Asi i na ně leze tahle asocializační krize pandemie. Taky bych se rvala a křičela z plna hrdla, jak je to nespravedlivý. 

Zapomenutý čaj

Seděla jsem v obýváku, v jedné ruce kaiserku a v druhé uherák a tlačila jsem to do sebe jak husa. Na sedláckou pečeni už nebylo místo. *střih*

Seděla jsem v obýváku a táta se na mě podívá: “Jejda, tys mi nedonesla ten čaj.”

Zmateně se dívám na stůl, kde se už sedlácká pečeně nenachází. 

“Jasný, jdu pro něj. Počkat, kam zmizela ta pečeně?” ptám se zmateně.

“Tu už jsi odnesla přece.”

“Kdy?”

“Ty si nepamatuješ?”

Prohlédnu si svoje ruce a odpovídám, že ne. 

Dívá se na mě, ani nevím. Zmateně? Vyděšeně? Já vím tati, taky jsem vystrašená. 

Kočičí past

“Kde je vlastně Mia?” ptám se na kočku, kterou jsem od doby, co jsem přijela neviděla. 

“V koupelně, kde asi.”

Zima je pro naši kočku velmi vstřícná, protože podlahové vytápění je pro Miu něco jako nebe. Stráví tam hodiny spánkem buď v klubíčku, ve sfinze nebo v mrtvolce, kdy má zadní a přední nohy natažené jako houpačka. Jdu se s ní pomazlit a jakmile si ji vezmu do náručí a mazlím, celým štěstím se rozpustí a s ní i všechny její chlupy. Na moji černou mikinu. Past!

Kde je můj domov

Při cestě autobusem na Zelený pruh mě napadla myšlenka, že nemám domov. Že momentálně žiji na dvou místech a zároveň na žádných. Město mi pravděpodobně už nic neříká a vesnice je mým útočištěm a dočasným domovem. Možná je domov tam, kde mám svoje srdce. A jestli právě teď patří divočině, nechť patří. Ať se posunu kamkoliv, domov budu mít vždycky v sobě, ne?

Otisk dehtu

Rodiče mě poslali na cestu do Ostravy, abych něco vyřídila. Ačkoliv se Pendolino tváří jako extra super vlak, není. Do Ostravy jede jen o osm minut méně než RegioJet a ještě k tomu je třeba tak dvakrát až třikrát drahý. Ostravsko mám osobně ráda. Jinej kraj, jinej život. 

“Hlavně moc nemluv,” nabádala mě Luz, jakmile jsem jí napsala, že už jsem v Ově. 

“Neboj, budu opakovat jen pyča pyča pyča.”

Možná by z mého hlasu vyčetli, že nejsem místní a mohla bych se tak odsoudit na přísný lynč místních kmenů. Jeden nikdy neví. A přesto jsem to z vlakového nádraží vzala pěšky až na Stodolní. Nikde nikdo moc nebyl, stihla jsem i nákup v Albertu. Cesta mi trvala kolem 40ti minut normálním tempem. 

Luz je furt stejná a stejně střelená. Návštěvy u ní na Ostravsku jsou vždycky plné klidu. Minulý rok, možná dokonce ten předminulý mi udělala tetování sovy, co mám na paži. U nich doma v kopcích za Ostravou. A dokonce jsem krmila i malé kůzle. To se každému pražáčkovi jen tak nepovede. Ale ten klid, ten božský klid. I přes nejspíše mnohem těžší život. To léto bylo hrozně suché a skoro každou chvílí hrozil požár. Člověk se hrozně jednoduše zasekne ve vzpomínkách. 

Druhý den jsem jela vyřešit svoji záležitost do Vítkovic, cestou zpátky na byt jsem koupila mléko na snídani, kterou jsem si stihla s Luz dát a popovídat si o chlebu, o pečení a věcech – takových těch mezi nebem a zemí. Vím, proč mě sem poslali, abych mohla navštívit i Luz a bylo to setkání jako vždycky – kouzelné. 

Při snídani jsem se na Luz otočila a říkám: “Kdykoliv přijedu do Ostravy a pak odjíždím, cejtím, jak se to město ve mně otiskne. Zůstane na tobě otisk dehtu a už nikdy nebudeš stejný.”

“Jo, Ostrava je skvělá,” řekla Luz a myslela to vážně.

Kočky jsou šťastné

Luz s En mají na bytě dvě kočky – Cuky a Bellu. Bella je strašidelná kočka a nikdy na sebe nenechá sáhnout. Ale ráda se chodí tulit – v takovém případě na ni sahat jen s nejvyšší opatrností. Po snídani jsem seděla na gauči a háčkovala. Bella přišla a klubíčko se hned stalo její nemesis, kterou pořádně prohnala, následně se do klubka skoro zamotala a už jí nikde nebylo. Cuky se mi pak přišla lehnout na stehno, ale když zjistila, že se ode mě mazlení nedočká, zase se vzdálila. Až by se tam člověk zaseknul a háčkoval až do svojí smrti. 

Darované

Luz mi vrazila do ruky skleničku s kváskem, sklenici s pestem z medvědího česneku a slunečnicí a nakonec i tibetskou houbu. Kvásek se zrovna krmí žitnou moukou, houba zatím žije v lednici i s pestem a všichni se cítí spokojeně darovaně.

The thrill of the city

Ale už se těším na vesnici. Na ten klid a na svoji kuchyni, kde můžu čarovat. Ta pražská je malá a táta mi vždycky stojí za zády. Což mi připomíná, že až budu v Berouně na svém pravidelném nákupu, nesmím zapomenout na semínka a mouku. Dělání těsta mě docela uklidňuje. 

Co město představuje

Koukají na mě jako na blázna – kdo by chtěl, proboha, chovat slepice, když si může vajíčka koupit v obchodě. Jednoduchost. Zima ještě není u konce a mně brzy dojde dříví. Přemýšlím, co s tím udělám. Přemýšlím, co bude první věc, až přijedu do divočiny. Přemýšlím, proč se lidé smějí druhým lidem. Přemýšlím a moc mě bolí, že Praha pro mě už nepředstavuje to město, kterým pro mě kdysi bylo. Nechci tu být. Potřebuju to ticho, štěkot psů, studený vítr, tmu na konci ulice, kterou osvětluje jediná lampa. Výhled na seník. Kuchyni. Kamna. Každé ráno si na dvorku sednout na lavičku a pozorovat sýkorky. Každou noc Happy vyhánět z pod schodů, kde číhá na myši.