Poslední tři týdny o sobě moc nevím. Vím, že tu jsem, ale zároveň se necítím být kolem. Už ani středeční návštěvy Berouna mi nepřináší potěšení, které mi přinášely. Mnohem víc se snažím dokopávat k dělání věcí, ale čím víc se snažím, tím méně to jde. Správné slovo pro tento stav by bylo otupělá. Zároveň někde za touhle neprostupnou bariérou otupělosti se skrývá jakási nucená radost z pečení chleba.

Pečení chleba je mimochodem hrozně fajn věc. Člověk má před sebou chleba a nic jiného nepotřebuje v tu chvíli větší péči, než chleba. Možná se z malých cílů stávají velké a začíná mě to zase dusit. Možná jsem jen hnětená jako ten chléb, co každé čtyři dny připravuju.

Nejvtipnější a zároveň nejvíc k nasrání věc mi přijde jednoduše ta, že zatímco se od října totálně snažím dodržovat veškerá opatření uložená státem a živého člověka jsem do té doby vídala jednou do týdne a jedním z těch je moje očkovaná máma – nyní nemůžu ani přejít okres. Tedy, samozřejmě, že mohu. Když jsem v první den nových opatření sjela dolů do Berouna, abych to obhlédla, na náměstí nebyla skoro ani noha. Nic, mrtvo. O dva dny později již Beroun žil svým vlastním životem, tak jako to dělá vždycky. Aspoň, že všichni nosí roušky. Zrovna dneska jsem potkala partu mladých lidí kolem 17/18ti let – nikdo z nich neměl ani roušky. Možná ho už všichni prodělali nebo jsou prostě nezodpovědní. Na druhou stranu, není se ani čemu divit – když člověk něco nechává vyhnít moc dlouho stane se z ignorance a neopatrnosti dvousečná zbraň.

A až to všechno skončí, celý národ si ponese stigma toho, že byl zavřenej doma. Všichni tak nějak doufají, že se to zlepší, že po pandemii bude svět jako dřív,. Ale co když ne? Přemýšlel nad tím někdo? Malé děti přišly o své školkové/školní kamarády a zrovna u nich je socializace a kolektiv důležitý. Já se od společnosti distancovala už před pandemií a proto to pro mě nebyla ani velká rána. Covid-19 mě nedostal, nevyhořela jsem kvůli němu. Dovoluji si říct, že mě zachránil. Mohla jsem odjet do divočiny, kde stále přebývám. Naučila jsem se péct chleba, dělat tvaroh (protože ráda zapomínám mléko v lednici) a hlavně se naučila starat o sebe. A plést.

Ale teď jsem spíš tak nějak tak, že spíš nejsem. Ani moc neexistuju. Tak třeba se ta existence někde ještě projeví.

Zatím posílám pozdravy.