Opuštěnka. Slovo, které mě při příchodu do zahrady napadlo. To je přece jasná opuštěnka. Někde hluboko v polích a lesích je část obehnaná trouchnivějícím plotem. Jako malá si pamatuju, že tu kdysi stávalo auto. Stará felície tu buď bývala na víkendy nebo o prázdninách. A pak se jednou felície přestala objevovat, jenže zahrada zůstala na svém místě.
Plot už neplní svoji původní funkci ochrany majetku.
Větve jabloní se pod tíhou nesklizených jablek klaní k zemi a všude kolem je jen tráva, maliní a samozřejmě i popadaná jablka, tvořící jakousi džungli, která brání před venkovním světem. Jen skrz zahradu je vyšlapaná cestička botama, které asi nepatří majiteli. Jinak by přece jablka sklidil, ne?
Pokud se člověk vydá o trochu dál mezi stromy, na dohled se mu dostane bouda obklopená porostem tak moc, až se trochu ztrácí. Člověk má tendenci se otáčet do temných koutů zahrady kontrolovat, jestli ho někdo nepozoruje.
Ale společnost mu dělají jen rozpadlé krabice, věci, které nikdo roky nepoužíval, past na myši nebo dávno opuštěné včelíny.
Kam tedy zmizí lidé, na které tu čekají jabloně a budka, ve které nikdo nepřebývá. A ani stopy felície už tu taky nikdo nezahlédne?
