A jsem zase u bloudění. Člověk se toho asi jen tak nezbaví. Už tak je špinavej.

Přemýšlím, co bych asi tak mohla říct, o čem bych mohla mluvit. O tom, jak jsme dělali dřevo a já se konečně cítila užitečná? O tom, jak vertikutujeme trávník, jak sázím bylinky. Jak dokážu rozpracovat milion věcí, ale pouze 10% dokončím? Že mi je špatně? Že mi je špatně tak moc, že nemůžu skoro ani mluvit. Že zase zírám do zdí a snažím se nebýt roztěkaná? Že nedokážu napsat ani řádek? A že už bych vlastně měla být v pohodě? A místo toho sklouzávám zase někam, kde upřímně moc být nechci. Že už ani koupele napomáhají, že jsem zase na začátku? Že každou chvíli můžu vybuchnout. Že mě vyděsí zvuk roztahovaných závěsů nebo rolet. Klapnutí kliky, cinkot příborů a cinkání mincí. Může to být cokoliv. A já vylétnu z kůže.