Deprese je bumerang, odhodíš ho a on se začne toulat někde jinde a až to nebudeš čekat, vrátí se ti a vrazí ti rovnou do temene, kde se ti zasekne a ty se ho budeš snažit vytahovat, jako když vytahuješ řepu z řádku. Ale pořád tam bude, pevně zaseknutý mezi obratli. To se stává.

Deprese je mlha, co se plíží tak pomalu, že si jí nevšimneš a když už si jí všimneš, bude pozdě.

Deprese je vakuum, ve kterém se ocitneš a nevíš, jestli stoupáš nebo padáš. Bojíš se, co se s tebou asi stane.

Deprese je kopat si vlastní hrob a pak si do něj zkoušet lehnout a zatímco se koukáš na hliněné zdi, tu ohrádku, co je kolem tebe, přemýšlíš, jestli se ti leží příjemně, jestli už není čas skončit. Pohřbít se zaživa, zasypat se hlínou, obejmout osud, stát se hnojivem.

Deprese je, když si na obličej nalepíš úsměv, který se mění ve smích, až se směješ z plných plic, zatímco se všichni dívají. Směješ se, až se smích trochu utiší a ten smutek v očích nepůjde přehlédnout. Nejbližší si všimnou. Tak se mění masky a v žádné se necítíme dobře.

Vyřvat to do světa. Mám depresi a úzkosti a dokáže mě rozhodit všechno, nečekaný zvuk, někdo na mě udělá posunky, zatímco se procházím po městě. Cokoliv, může se stát cokoliv a nejde to čekat. Zase splasknu jako balónek. A někde za očima to mám, protože moje hlava nedokáže přemýšlet logicky.

Depression’o’meter – když je špatně, hlava je zavřená, nekonečný vortex bezútěšnosti, nejde psát, nejde to sdělit, nejde zvednout telefon a někomu zavolat, kamarádce, kamarádovi, bratrovi nebo mámě. Nejde to. Ani to nejde zkusit, najednou i tohle je těžké. A v hlavě mám tolik plánů, které bych chtěla udělat, naplní mě nápady, chutí to udělat, ale nemůžu. Jsem zaseknutá. Najednou jsem unavená.

Když je lépe, telefon jde zvednout. Zajít na zahradu a ležet v trávě. Užívat si paprsky, házet psovi míček. Trhat sedmikrásky, vyrazit do lesa na smrkové výhonky, na to se těším, až porostou.

Když je dobře, zvedám telefon, chodím na procházky, sázim kytky a vymýšlím. A píšu a sděluji se. Obaluju se úsměvy, které mi na masku na obličeji příjemně sedí.

Jen nějak nevím, kde se nacházím. Někdy to nejde ani pořádně definovat.

A samozřejmě, sníh už tu není. To jen fotky, na které jsem zapomněla. A někam je strčit musím.