Rodiče mně před pár dny přivezli do Prahy. Asi se to zase začalo kazit. Ještě, že si toho máma všimla. Jsem tu od 21.března. Nečinná, otupělá, občas mozek jak brokolici a na každou myšlenku se napojují další brokoličky a všechno se to spojuje do nekonečného chaosu. Stává se. Nebalancuju a kdykoliv se snažím přejít propast po provaze, uklouznu a spadnu dolů.
Těžké sny
Když jsem přijela, spávala jsem dost spokojeně, ale pak se to zase začalo prodlužovat, jak nekonečná řada. Občas se mi stane, že si na něco vzpomenu a nejsem si jistá, jestli se mi to zdálo nebo to byla realita. Vzpomněla jsem si, jak jsem s mámou mluvila o lyofilizovaném ovoci. A druhý nebo třetí den jsem se jí musela zeptat, jestli jsme o tom doopravdy mluvily. Mluvily.
Jednu noc jsem nemohla spát a usnula jsem až někdy nad ránem. Zahlédla jsem Šelmu, ale nebyla taková, jakou jsem ji zažila jindy. Jen obešla trám a zase zmizela z pokoje. Ze včerejška na dnešek jen klidně seděla na druhé straně postele a tvářila se dost strnule. Nedělala na mě žádné obličeje a jen se usmívala. Když jsem k ní natáhla ruku, stáhla se. Už i ona pomalu odchází. Předtím cítila, že jsem s ní chtěla bojovat, ale teď si asi myslí, že na to nemám sílu. A když nemám sílu ani na Šelmu, nemám asi sílu na nic.
Zpátky do divočiny?
Ano. Ještě mi zbývá udělat spoustu práce. Potřebuju ten klid. Zatímco se v Praze zaplňují náplavky a Riegráče a další profláklé parky, Malešický les je prázdný. A to je prej Praha jedna z metropolí, která má nejvíc zeleně nebo lesoparků. Ale možná se pletu. Moc lidí. Potřebuju svůj klid a svoji kuchyni. A svůj pokoj, kde je v létě chládek. A svoje návštěvy v Berouně a sezení na platě s knihou. Potřebuju pohnout s přípravou na přijímačky.
Ďábel se mě včera zeptal: „Už jsi začala pochybovat?“
„Jo, asi před týdnem, možná dvěma,“ odpověděla jsem.
Možná se Šelma stáhla, protože se mi do hlavy dostala tahle obluda.
