Přeplněné nákupní středisko. Záhadná nemoc, napadající plicní systém, mrazící vozy stojící na ulici, přeplněné nemocnice, zhroucení se zdravotního systému. Skoro anarchie, lidé bojící se o své obsahy nákupních košíků. Minulý týden obchod KUPKA, jeden z největších řetězců vydal nákupní leták, který hlásal, že naskladňují nový typ roušek, který chrání před záhadným virem. Ode dne, kdy leták měl platit, obchod KUPKA brali lidé útokem a před obchodem se stály i dlouhé fronty. Další den ale najednou masky z pultů zmizely. Obchodnímu řetězci totiž došlo, že potřebuje zákazníky ve svých obchodech trochu déle zdržet a tak masky schovali za různé jiné produkty. Lidé nakupovali a občas narazili na roušky, které pro ně měl být bonus.

Stalo se to mezi regálem s moukami a drogistickým zbožím. Zrovna v tomhle úseku nefungovala světla a maminka s malou holčičkou tlačily vozík, hledajíce hladkou mouku. Jakmile maminka vzala jeden balík do ruky, objevila přímo za ním několik balení roušek. Hned je vložila do košíku.

„Maminko, to je osud!“ vykřikla holčička, neuvědomující si jejich situaci.

„Ticho, někdo tě uslyší.“

Kdyby kdokoliv věděl, že objevili tajnou rouškovou skrýš, byl by s nimi konec. Maminka se rozhlédla, ale viděla jen stařenku, sotva tlačící košík. Ta jim nemůže nic udělat. Vzala ještě jednu mouku, ale pro jistotu pozorovala stařenku, která se k nim pomaličku blížila. Otočila se k mouce a jakmile naložila mouku do košíku, stařenka se najednou objevila přímo před ní. Skoro potrhaná rouška, oči podlité krví a takový přímo mrtvý výraz ve tváři.

„Promiňte, hledáte něco?“ zeptala se jí.

Babička se jí dívala do očí a nic neříkala.

„Paní, promiňte..?“

„Roouuuušššššššššškyyyyy,“ zašuměla stařenka.

„Jasný, vezměte si jedno balení,“ usmála se na ní maminka.

„Vššššššechnyyyyy.“

„To ale nejde, paní,“ zavrtěla maminka hlavou a chytla svoji dceru za ruku.

„Ale jdeeee,“ stařenka protahovala slova.

„Maminko?“ ozvala se holčička, dívaje se někam za maminku.

Otočila se. A ztuhla. Proboha, co to je? Ptala se sama sebe.

„Rouššššššškyyyyyyy,“ ze stínu se vynořily další stařenky s košíky a maminku obklíčily.

Nebylo jich jen pár. Kam jen dohlédla, všude byly buď stařenky nebo stařečci.

„Roušššššškyyy,“ zašumělo v davu.

Maminka rychle spočítala balení roušek ve svém košíku. To by mohlo vystačit. Kdyby se zvládla dostat na druhou stranu od první stařenky, dostala by se z uličky rychle. Balení roušek natrhla a hodila ho za davem. Krabice se za letu otevřela a začaly z ní létat roušky. Vzala druhé balení, se kterým udělala to samé a poslala ji po zemi pod regál. Dav s košíky se za rouškami pustil. Napadlo jí, kde se v těch důchodcích bere tolik energie. Popadla holčičku do náručí. Volnou rukou vzala košík a rychlým krokem se vydala na konec uličky.

Když platila u kasy, prodavačka se na ni zvědavě podívala: „To jste našla u mouk, že ano?“

„Ano, jak to víte?“

„To je největší skrýš, která se tam udělala. Zároveň od té doby, co v té uličce nesvítí světla, je to nejděsivější ulička, kterou tu máme. Skoro nikdo tam nechodí.“

„Proč ne? Je tam jen tma. A důchodci.“

Prodavačka se vyděsila. „Vy jste je potkala?“

„Ano, pravděpodobně by jste tam měla poslat kontrolu a opravit ty světla, než se tam něco stane.“

„I údržbář se tam bojí chodit.“

Maminka se rozesmála: „To tu bývají i přes zavíračku?“

„Samozřejmě. Číhají ve stínech a nikdy obchod neopouští.“

„To je trochu děsivé, nemyslíte?“

„Ani ne, bývají jen v té uličce. Bojí se světla a já si osobně myslím,“ prodavačka ztišila hlas, „že už ani nejsou mezi živými.“