Mamka mě poprosila, abych zašla na hřbitov, protože by její maminka měla narozeniny. Ale pak jsem na to v průběhu dne zapomněla. Z města jsem potřebovala nějaké pečivo a věci ze železářství.

Když jsem přijela zpátky do naší malé vesničky, potkala jsem tuláka. Nikdy předtím jsem ho ve vesnici neviděla, ale to neznamená, že někomu nepatří. Mohl klidně být někoho z bytovek. Stál před úřadem a když jsem šla kolem něj, očuchal mě. Hledal asi někoho, koho by znal. Šli jsme vedle sebe a já přemýšlela, jestli v Přílepech na veterině mají čtečku čipů. Neměl ani obojek a na zádech měl lysavé místo, ve kterém byl hojící se kousanec. U kapličky se zastavil, ukazovala jsem mu a zvala ho na misku granulí, ale asi mu to nevonělo a vydal se směrem do vesnice. Vydala jsem se za ním, abych se aspoň ujistila, že dojde domů, pokud nějaký má. A vzpomněla si na hřbitov, na který jsem měla zajít. Tulák se zastavil na rohu pole za dětským hřištěm a po chvíli v něm zmizel. Já se vydala směrem na hřbitov. Tulák mi připomněl můj úkol a já byla docela ráda, že jsem ho aspoň kousek mohla vyprovodit. Když jsem se vracela vesnicí zpět, tuláka nikde nebylo. Tak snad se dotoulá na správné místo.

Když si na Tuláka vzpomenu teď, není mi moc dobře z toho, co cítím. Protože se opět začínám toulat. Ono asi když se člověk skrývá dost dlouho na jednom místě, ten venkovní svět tam stejně začne prosakovat a začne si hledat skuliny, jak se k člověku dostat. Což samozřejmě opět přitěžuje okolnostem. Být zamrzlý na místě bylo fajn a jakmile ty stěny začaly rozmrzat, ukazuje se, že se není kam schovat. Umisťovat sám sebe do prostoru, který má stále vazby na opravdový a reálný svět tam venku je naivní představa toho, jak se schovat před věcmi.

Možná mi to přijde jen pro to, že se divočina stala mým útočištěm, klidem očištěným od smogu města, zenovým domovem a nejspíš jsem nebyla připravena na nájezd párty-chtivých kamarádů mého bratra. Počítala jsem s tím, ale moje hlava si usmyslela jiný scénář, takový, který mě donutil utéct do Prahy k rodičům. Až teda po prospaném večeru a noci se špunty v uších. Jsem hrozně ráda, že se tu lidi bavili a všechno. A mám je ráda i po tom, co mi narušili můj zenoklid. Ale možná mě to zanechalo s mírným traumatem.

„Tak seš magor?“ mohl by někdo namítnout.

„Ano,“ odpověděla bych, „ale nemůžu za to.“

Samozřejmě, že za to můžu. Měla jsem se s nimi bavit, hrát obíhačku, na kterou jsem se těšila celý týden, ale nějak se to rozbilo. Celej můj domeček z karet padl. Snažím se, snažím se, co to dá. Snažím se pomoci v novém projektu, který moji přátelé dávají do pohybu. Ale nemůžu jim nic slibovat – co když se zase zblázním? Co když na to nemám? Už takhle stačí, že pochybuji o své volbě výběru školy.

Ďábel by se pravděpodobně rozesmál a samozřejmě se smát bude. Ani vlastně nevím proč, ale vím, že se bude smát. Někde uvnitř svojí hlavy, protože nahlas se nikdy nesměje.

Ale co ti ostatní? Budou se smát taky?