Stejně, jako vždycky, nemám, co říct. Prostě to tak bývá. Každý den. Někdy se to tak nějak přepne a něco nefunguje, jak má. Polámaný kolečko. Prefrontální kortex se někde seknul nebo to bylo někde jinde. A někde uvnitř tebe se probouzí masochista, co vyhnal šelmu daleko od tvého domova. Kdyby tu aspoň byla, ale ona tu dlouho nebyla, neškrábala na okno a nechtěla dovnitř. Nebyla nikde k zastihnutí. A destrukt převzal kontrolu. Říkám mu tak, ale nejsem si jistá, co to je. Poslední dobou bere věci do vlastních rukou, občas použije ostré řeči. A nejen ty. Občas použije i předměty, ostřejší než slova. Jak moc můžeme krvácet? Ptá se.

Moc. Moc můžeme krvácet. Jen to zkus. A tak to zkouší. _{(A já si na ruce nosim malé jizvičky, které nikdo neuvidí, pokud si nevezme lupu)}

Ďábel by spíš očekával, že si hodím smyčku a určitě se včera o to snažil. Mnohokrát ani neodhadnu, jestli to, co říká, myslí vážně. Občas vím, že to tak nemyslí, ale občas, když nevěřím ani sama sobě, tak jemu věřím. To jsou nejhorší okamžiky a hlavně stavy, kdy mu to všechno věřím. A kdy svoje záda ke mně obrací o to raději. A nepomáhá to, cokoliv řekne, protože v tu chvíli, v těch chvílích nezáleží na tom, co doopravdy řekne. Mám pocit, že zase padám.

A když tu je destrukt a ne šelma, tak nemám sílu se bránit. Jen sklopit hlavu a čekat, jestli odejde. Chce udělat za mojí existencí velkou tečku, puntík. Fajfku, že se mu to zase povedlo.

Pak už ani to všechno, co si člověk udělá nebolí tolik, jako to, jak se cítí nebo necítí. A nikdo zvenku to nedokáže pochopit a nikdo zevnitř to nedokáže vysvětlit. A to je na tom to nejhorší. Bezmoc.

A přitom jakýkoliv další post bude zase plnej smíchu nebo aspoň předstírané radosti. Možná opravdové radosti. Ale ne, když ruce po klávesnici vede destrukt. A není to o získání nějaké výhody nebo soucitu. Je to o tom, že je něco špatně. Je něco špatně a majitele rukou tak hrozně moc děsí, že v osmdesáti případech neví, co má dělat. A zároveň je hluchý k hlasům zvenku.