Na svoji poslední zkoušky ze sportovní publicistiky šla absolutně nepřipravená. Už to nemělo smysl, aby se učila. Ačkoliv věděla, kdo se jak umístil na MS v hokeji, věděla i to, že to bylo málo. Všichni si vynášeli židličky na dvůr, aby se nemuseli topit ve třídě. V jediném stínu se již vytvořil kruh.

Nesla jsem si židli přímo k Tomášovi, který se uhnízdil na posledním stinném místě, ale kdybych se trochu snažila, určitě bych se taky vešla. Udělali mi místo. Jediného člověka, kterého jsem tam znala, byl Tomáš. Ale všichni kolem se zdáli být, sympatičtí. 

“Ty je znáš?” otočila jsem se na Tomáše.

“Kámo, to jsou naši spolužáci.” Rozesmál se. 

Nojo, skoro rok a půl bez prezence si vybere daň. 

“Já jsem prvák,” ozval se člověk po mé levici.

“Já jsem…” začala jsem počítat na prstech pravé ruky: “čtvrťák.”

Tohle říct na tříletém oboru, asi každej jinej by se propadl hanbou. 

“Nejsi ty ta, co potřebovala jen kredity a proto si zapsala Rosáka?”

“Jo to jsi ty,” směje se Tomáš. 

“To bylo hustý,” směje se ten prvák, který si mě pamatuje přesně kvůli tomuhle. Složil mi kompliment, já se ho snažila přijmout, ale vyšlo ze mě jen táhlé ‘hhhhhhmmmmmmmrgmmm’ Tolik k přijímání komplimentů.

“Bílková, nepřijde vám, že sedíte u kolegy nějak blízko? Já chápu, že rok a půl…” Ozývá se za mnou Rosák. 

“Ne, já se jen snažím najít stín, než mi to sesmahne záda,” odpovídám, zatímco přesně za židlí mi zastavuje Rosák a tak pokračuju: “ale když budete takhle stát, aspoň mi budete příjemně stínit.”

Od doby, co mě nemá na žádný předmět, hrajeme před ostatními ping-pongové divadlo, kdo komu víc naloží, přitom oba víme, že z ani jedné strany nepřichází zášť. Prostě to tak je. 

Rozdává nám papíry a já žasnu. Po přečtení sedmnácté otázky, která zní přibližné takto: Který z českých brankářů vychytal nulu a v jakém zápase to bylo? 

Je mi jasné, že jsem tu jen pro počet. Ale nikdy jsem nebyla hrdější přijmout známku ‘Nevyhověl/a,’ než u Rosáka v tohle parné pondělí. Po přečtení všech otázek proto test mlčky skládám do tašky a vytahuju Medzianku, knihu o zániku jedné obce v nejdřív Německém, později Polském pohraničí. O pár minut později si ze židličky sedám na chladnou zem více do stínu a čtu si. 

“Bílková, takže to vzdáváte?”

“Jo a nejen tady.”

“Jakože..”

“Jo, jako že končím. Už teď vím, že to tu nedodělám.”

“Nezvládáte to finančně nebo psychicky?”

“Samozřejmě, že psychicky.”

“Vždyť vám toho tolik nechybí,” kontruje.

“Jo jenom TéÁčko,” chmuřím se a pokračuju: “mám trochu problém s vyučující. Zjistila jsem, že to je všechno jen marketingová mašinérie, které se nechci účastnit.”

Rosák ohrne ret a v očích mu je vidět, že mi rozumí. “To jste chytrá, že jste na to přišla,” nechává se znít. Není to sarkasmus, ačkoliv se to přes něj snaží skrýt. Chci říct, že mě to mrzí a možná to i říkám. A za to všechno se schovává to, jak mi neuznali Labyrint, který bych i přesto chtěla napsat, ale trauma z října stále visí ve vzduchu a já nevím, co s tím. 

“O jakým zaměření mluvíš?” ptá se blízko-sedící prvák. 

“O tvůrčím psaní.”

“Nemyslím Generaci u Rosáka samozřejmě,” odmlčím se a dodávám: “ačkoliv k němu bych už vůbec nešla.” Semlelo by mě to. Ví to on, vím to já. 

Prý měla škola přijímačky a bylo dost znát, že rok a půl nebyli maturanti ve škole. Ale kdokoliv přijde pod ruku Rosákovi, věřím, že si je dokáže vychovat. Ale mám takový pocit, že i on to brzy zabalí. 

O tom jestli jsem pomohla nebo nepomohla ostatním, co psali test se v kronice nikdy mluvit nebude. Po tom, co se Tomáš podepisuje na svůj test se na něj obracím s otázkou: “Pivo?”

“Tyjo, dal bych.”

“Jericho? Ale bacha, neobědvala jsem.” Každej snad moc dobře ví, jak to vypadá, když člověk pije na prázdný žaludek. 

Nesu dvě točený desítky a oba si upíjíme, zatímco se opíráme o zeď kostela. Je to totiž jediné místo, kde nás nesesmahne sluníčko na uhel. Obzvlášť mne, která slunce neviděla tak týden, protože celých předchozích pět dní grindila WOWko. Zatímco mu o tom vyprávím, Tomáš se snaží pátrat v paměti po hře, která je na trhu 14 let a její remaster pořád hrají lidé. 

“Dal bych si Kozla,” vykopává, zatímco dopíjíme Bernarda, co čepují právě v Jerichu. Vím, kam s tím míří. Do hospody, která se nachází u něj na Palmovce. Hospodu, kterou jsme objevili pouhou náhodou asi před dvěma týdny. 

“Jenže já potřebuju na Výtoň pro hlínu na kokedamy. Tak třeba tam někde točí Kozla,” říkám, ačkoliv u tramvaje točí jen Podskaláka a já o žádné jiné hospodě v okolí, kde by točili Kozla, nevím. Nechává se přemluvit. A tak míříme tramvají na Albertov. Já si vyzvedávám hlínu v oáze rostlin a následně se pouštíme za honbou po pivu, co nám schladí hlavy. 

(Některá jména byla cíleně změněna, samozřejmě.)