Fotka je jen nerelevantní ilustrační obrázek
Byl by další útěk nějakým dobrým řešením problému? Ptám se sama sebe každý den, a tak nějak doufám, že by byl. Hledat se je jedna z těch nejtěžších disciplín, kterých se momentálně zúčastním.
Včera přišel email z Karlovky, viděla jsem ho v Oznamovacím centru a snažila se ho ignorovat. Všechny ty špatné scénáře, co se stane, když mě nepřijmou mi zahltily hlavu. Přála jsem si, aby mě nevzali. Přála jsem si, aby mě vzali, abych tuhle druhou šanci dostala. Vím, že na přijímacím pohovoru jsem nepředvedla extra výkon, ale skrz hranici pro přijmutí jsem se dostala. Tak proč by to nevyšlo?
Přihlásila jsem se tedy do systému, rychle přejela na Průběh PŘ a listovala dolů. Výsledek? Nepřijat/a
Tak možná všechny ty hrozný scénáře nebyly tak daleko od pravdy. Nebo co jiného čekat. Tiše gratulovat těm, co se dostali. Tiše gratulovat těm, co ve výsledku na tu školu nepůjdou. Nemá cenu se odvolávat, pravidla na tomto oboru jsou pravděpodobně jiné a já jsem tak unavená to řešit. Měsíc a půl čekání na výsledek, který není ve tvůj prospěch. A ačkoliv to trochu čekáš, stejně se rozbrečíš jak malý dítě, střídavě křičíš, střídavě hyperventiluješ a říkáš si, jestli by to už nemohlo skončit. Jediná věc, ve kterou se snažíš věřit a ono to dopadne přesně tak, jak tušíš. Můžu za to já? Že jsem si stále říkala, že to nevyjde, až to nevyšlo. Jen abych nebyla překvapená. Ale pořád to překvapí. Dušička se zmenší v tak malou kuličku neštěstí a ty nevíš, co dělat.
Jediný, co víš je, že od září nebo října se jede stacionární 11týdenní běh a ty víš, že se budeš účastnit. Musíš, tvoje vlastní mysl tě nezachránila, tvoje divoká příroda tě nezachránila, jen tě nechala, abys byla v klidu. Nepřicházela do nepříjemných situací a nereagovala na ně po svém. To se přece stává. Pardon? Posrat něco dvakrát během jednoho roku je moc. A jak se má teď člověk zachránit? Co má dělat? Odjet teda pryč? A jak je teda na tom to tvoje slavný rozcestí? Všechny cesty jsou zarostlý, nikdo je pro tebe nevysekal. Máš rozesílat životopisy po všech čertech a hrát si na brouka Pytlíka, který zvládne všechno? Vždyť já nic neumím.
Co já umím? Od všeho trochu – háčkovat, šít, vyšívat, pracovat s kladivem, trochu řezat dřevo na cirkulárce (obě ruce ještě mám, tak to asi jde), vysekávat drážky na elektriku, malovat, kdysi jsem asi uměla i psát, ale nemyslím si, že to ještě umím. Vždyť jsem přece na tvůrčím psaní skončila a tu školu už nedodělám, způsobuje mi trauma už jen to, když si na to pomyslím. Na to, jak se všichni na vás přátelsky tváří, ale rozhodně se nechovají jako na akademický půdě, poslouchání zkazek o tom, jak kantor nakládá studentku, zkazky o tom, jak jiný učitel učí lidi psát, když všehovšudy vydal dva romány s CBDB hodnocením kolem 40%, ředitel, co je psychopat a myšlenku, která by se dala vyjádřit ve třech větách natáhne na půl hodiny nudného monologu.
Takže z rozcestí neexistuje žádná správná cesta? Vím já? Ještě jsem to neřešila. Snažila se to ignorovat. Vidím se v práci, jak vyhořím. Zvládnu měsíc, dva a pak vyhořím a zmizím a pak zase budu nezaměstnaná a zase si budu hledat práci. Vzdělávání se? Konec. Není čas ani na filozofování, nemáš nárok. Na FHS otevřeli druhé k… DRŽ HUBU.
