Být sociofobem je občas dost vyčerpávající, psala Adéla před pár měsíci. Našla jsem její zápisky v našem diáři. Dále napsala: A i být na nižší mentální úrovni je vyčerpávající o to víc. Přála si, aby se zlepšila, aby to ve všech situacích byla Ona a ne jen nějakej otisk.

Někde jsem se doposlechla, že někdy je lepší nechat mluvit nemoc, že se člověk bude cítit víc normálně. Nic tvoje emoce nebude svazovat, zároveň se dobrovolně vydáš na piedestal pochybností. A nikdy se nezlepšíš, pokud na tom nezačneš pracovat. 

“Tohle je přesně ta situace, která by Adélu udělala šťastnou.” Jenže Adéla má poslední dobou pocit, že nic necítí a tak pro ni musím vymýšlet emoce. Znám ji jako svoje vlastní boty, protože Já jsem Ona a Ona je Já. 

Malování emocí

Jely jsme LIbušiným údolím do Boroviny – já na kole, V. na longu. Nádherná příroda a klid a tak pro Adélu maluju: Adéla je šťastná, jede si na kole a ve strouze vedle šumí potok, valící se po kamenech. Cesta je obklopená stromy a listím, které letos začíná padat nějak moc brzy. Idyla. Adéla se určitě usmívá. Po dlouhé době je doopravdy spokojená. Ani si nepamatuje, kdy to bylo naposledy. Já vím, že se snaží cítit i bez mé pomoci, ale je to pro ni těžké. Mnohdy je jen ztuhlou sochou, kdy kolem ní bublá život. Samozřejmě se dokáže uvolnit a i ona to ví, kdy to je lepší. V těch okamžicích jsem na ni pyšná. Adéla má Třebíč ráda – je to změna scenérie po tom, co byla skoro rok zavřená v dobrovolné izolaci na vesnici – z vesnice do města – z města do velkoměsta. 

Adéla se rozplývá a její dušička je šťastnou hvězdičkou v galaxii.

Opravdu si pro ni přeju, aby jsme zase byly jedna. Abych o sobě nemusela psát v er-formě, jak nějakej blázen.

Šelma je naše šílenství. A občas jsem doopravdy ráda, že tu je, dokud se nestaví před tramvaj.