Dostala jsem se do Denního stacionáře a mám pocit, že se konečně na něco těším. Tedy když nepočítám maraton nočních směn, kam jsem se upsala, aby bylo co léčit, jak s oblibou prohodím. Zvlášť když se po dvou dnech za sebou probouzím s myšlenkou, že je něco špatně a že se cítím jak po nevydařené lobotomii. V jediný volný den, který mám, si nestihnu dát ani pořádný komatický spánek,. A tak sedím v jídelně Úřadu městské části a poslouchám přednášku ohledně voleb.

Ty noční mi nejen ničí spánek, ale i nohy a proto se odhodlávám jít nakoupit do nákupního centra nějaký krémy, abych přežila všechny ty hodiny, kdy chodím a počítám věci. Na účtu mám posledních pár peněz. Pravděpodobně kdokoliv by mě slyšel, jak chodím mezi ponožkami v Tescu a povídám si sama se sebou, myslel by si, že jsem blázen a nejspíš by nebyl daleko od pravdy.

Se snahou najít nějaké pohodlné gatě jsem zabrousila i do HáEmka, kde jsem pár let nebyla. Ale jak říkám – vzhledem k mému lobotomického stavu si myslím, že mi nějaká malá radost nemůže uškodit. Jako třeba zlevněnej svetr, který se podle mě v minulé fastfashion sezóně neprodal a proto si jeden z Bangladéše odnesu. Ještě předtím ale pochoduju obchodem a pozoruju ostatní nakupující. 

Tohle bylo minulej tejden.

A najednou sedím v místnosti s dalšími sedmi lidmi, které postihlo něco a to něco je dohnalo sem. A to něco vedlo k tomu, že tu stráví 12 týdnů svého života. Má jim to pomoct. A já doufám, že jim to pomůže. Budeme se bát mluvit a někdo to bude muset rozstřelit. Dvanáct týdnů intenzivních věcí, které nás přetvoří, když budeme té změně otevření. Jsem zvědavá, jaký to bude. Bourači vzorců chování, které nás svazují. Nalézání odpovědí na věci, o kterých třeba nevíme. Zítra to doopravdy začne a bude to pokračovat až do prosince. A já doufám, že to pomůže. A když ne mě, tak snad moje přítomnost pomůže ostatním. A třeba ostatní pomůžou mně. Protože pokud mě, prodloužím si tuhle cestu o trochu víc zastávek. 

Je to méně neunesitelné než to bývalo. Nevím přesně, čím by to mohlo být. Ale je to dobré. Přišlo mi, že by bylo hezké začít sem nepsat věci prvoplánově nebo impulzivně? Prostě to naplánovat a všechny vyplakávačky uklidit pryč. Udělat malý úklid hlavy. Cca před rokem jsem začala, je na čase tuhle sezónu uzavřít a začít hledat doopravdy. Nebrodit se ve vodě po krk, ale namočit si jenom kotníky. Jen tak, lehce. Když nebudeme na problémy myslet, nikam neodejdou. Možná je na čase se s tím vším smířit. Nějakým způsobem se posunout. Možná o měsíc později do toho spadnout znovu. Takhle daleko ani já nedohlédnu. Ale být zpět v Praze je zatím v pořádku. Svým způsobem. Největší rána asi byla jen to, že jsem svoji divočinu musela opustit moc brzy a moc rychle. Odkládání si balení věcí a pak to všechno naházet do tašek na poslední chvíli. Jsem tu tři týdny a ještě to ani není vybalené. Uklidit. Simultánně uklidit tady, v hlavě a v pokoji. Dostat obojí na stejnou úroveň.