Přijde mi, že vždy každý post začnu slovy “Je to zvláštní, ale..” a tenhle tak začít nějak nechci. Tenhle by měl být o lásce. Protože je potřeba to vyndat ven, rozprostřít kolem sebe jako teplou deku do které se člověk zabalí a bude šťastnej, že je a že je hlavně někdo, kdo mu říká “Ľúbim ťa” a ty bys to chtěl poslouchat pořád, protože kdykoliv to slyšíš, máš pocit, že ti v břiše létají motýle a naráží do břišních stěn a ty si je tam chceš nechat. Chceš si je tam uchovat. A zároveň se cítíš tak slabý, protože to chceš také říct. Ale říkáš to tím, co děláš. Mám tě ráda. Jak jednoduše by to mohlo znít? Miluju tě. Ale to, jak to říkáš…a ochutnáváš ta slova na jazyku a chtěl bys je říkat pořád a neustále, až by ses jich přejedl a bolelo by tě břicho a ty bys je pořád říkal a opíjel by ses tím. Jako zmrzlinu, co sníš na jeden zátah a pak tě bude bolet břicho. Ale litovat nebudeš.

A zároveň máš strach z toho neznáma, jestli náhodou neposouváš věci moc rychle. Ale už jsi je posunul a nemůžeš vymazat city. Nebo aspoň já mám pocit, že je nemůžu vymazat, že už nikam nepůjdou. Tak prosím, nikam nechoď ani ty.