Z velkých plánů, které jsem měla, se stalo nic. Ne, že by z nich scházelo, ale nebyl čas. Nemůže to ani dávat smysl. Včera jsem měla končit Denní stacionář, na který jsem docházela od konce září. Jenže na mě někdy v sedmém týdnů došel covid, tak jsem musela svoje působení ukončit dříve. Nemám to za zlé ani jedné straně.. když jsem po dvou týdnech přišla na moji závěrečnou skupinu, už bylo znát, že jsem s nimi ztratila to pověstné pouto. Takže ve výsledku zase nic.

A pomohlo ti to?

Pokud by se mě kdokoliv zeptal: „A pomohlo ti to?“ Musela bych zakroutit hlavou a odpovědět, že nevím. Jsou to věci, které se ukáží až časem. Ale myslím, že hlavním krokem je nejspíš začít přijímat věci tak, jak jsou. Možná mi v tom i hodně pomáhá Míra, který je semnou v Praze na celý měsíc až do devátého ledna, kdy se vrací na Slovensko. Bude mi chybět. Je to najednou hrozně pěkný pocit někoho mít. S někým se neustále smát nebo někomu se neustále smát. Ani jedna možnost není špatná.

Perspektivní budoucnost jsem opět odložila. Mám nějakou linii plánů a to je pořád dobře. Bylo by špatné, kdybych neměla nic.

Občas mi chybí divočina. Před rokem jsem byla už na chatě a nejspíš z toho nejhoršího jsem byla venku. Občas se zaseknu a vzpomenu si na to, jak to bylo fajn. Být odstřižen, ale zároveň blízko lidí.

Každý den se dívám po práci, ke které bych byla kvalifikovaná a čím déle neodesílám CVčka, tím víc se zabydluju a učím se novým věcem v Knihobotu jako dělník brigádník. Pomalu začínám poznávat cestu objednávky a hlavně cestu knihy. Není to až tak těžké. Jen se snažím být stále na pozoru, abych se moc neznudila, abych si moc nezvykla. Už se aspoň nebojím říkat si v práci o pomoc s věcmi, se kterými si nejsem jistá. Je lepší si nechat poradit, než dělat chyby stále dokola. Jako nováček na to mám právo a když něco nevím, nikdo mi hlavu neutrhne. Je třeba věci dělat správně. Ve středu se budu učit na kase – toho se bojím, jak čert kříže. To už je zodpovědnost, protože musí na konci směny sedět peníze.

A tak zanedbávám, co se dá a pak se za to stydím.

Ale kašlat na to.