Trochu si říkám, kam zmizely Obludy. Ve skutečnosti si tuhle otázku pokládám poslední měsíce. Co se stalo, že se mi někam ztratili. Před pár měsíci jsem se měla vidět s Tomem, ale něco nám do toho vlezlo a pak už jsme nenašli náhradní termín. Před rokem jsem potkala Eifiho. Snažila se ozvat Mickeymu, ale nic z toho nedopadlo.

Chybí mi.

To bezstarostné bohémství, co si každý z nich nosil s sebou. Asi to pro druhé lidi zmizí, čím starší jsou. Teď je ten pocit ztráty silnější, když poslouchám Maca. Když jsem se k nim dostala, chodili všichni mezi sebou. Nebo už jsem s nimi chvíli byla?

Naše hory, lomy, večery na různých místech, večery někde u Písku a nekončící dobrodružství. Jak jsme si vypůjčili loďku na Orlíku, v noci od někoho cizího, kdo na to nikdy nepřišel. Snad. Jak jsme se plavili pod most, nad námi temné mraky. A smích. Nezapomenutelný. Ten nebeský klid.

Asi jsme prostě měli dospět. Poslední opravdové dobrodružství v Belgii. V Bruselu. Nebyla to jen sranda, Micky a Kač se spolu rozešli nebo jejich vztah byl na rozpadnutí. Ještě se potom párkrát dali dohromady, ale pak i člověk ztratí přehled. Všichni drželi tak nějak spolu, jako by je drželo neviditelné lepidlo, které z nich dělalo nerozlučné. Horké letní noci. Ještě teď to cítím občas, když se nadechnu. Cítím to v nose – pivo, trávu a ten noční chladoteplo. Vlaho. To všechno.

Asi jsem se já odpojila. Najednou přišly jiné věci, jiné lidi a jiné trable a možná i věci, kvůli kterým… ne! Nechci se vracet tam, kde se to rozlomilo. Nebudu zavírat předtím oči, ale chci si jenom všechny tyhle vzpomínky na dobrodružství zavřít do sklenice a chránit ji. Aby ji moje odpojení se nerozbilo, abych ji neupustila na zem.

Protože možná na mě Obludy zapomněly, já na ně ne. Na nikoho z nich. A občas mi doopravdy chybí.

Nebo mi prostě jenom chybí to zavírání očí.