Měly to být údajně dobré pracovní prázdniny. Od ledna jsem měla super job, pro kterej jsem totálně žila. Tedy, do doby, než se to začalo kazit, ale pořád jsem si říkala, že jsem moc úzkostná a že to jsou určitě úzkosti, které mě chtějí postrašit. Nebyly, což je prostě hrozná ironie.
Přesně před týdnem mi řekli, že už mě nebudou potřebovat. Že to s námii nevypadá dobře a že prostě se musíme rozloučit. Už když jsme šly na to kafe, tak jsem to cítila, ale nechtěla to na moji šéfku vybalit, protože na mě od okamžiku, co jsme odešly z kanclu, byla až moc milá. Víc než normálně. Ironie. A stejně mě to rozesmutnilo a bylo mi to líto. Tak nějak zpětně nedokážu říct nebo uznat, co jsem se naučila. Podle ní jsem se toho naučila mnoho, ale já si na to nadokážu najednou vzpomenout. Je pravda, že jsem byla jako houba, která nasávala vědomosti a zkušenosti rychleji, než kdekoliv jinde. Možná to bylo i tím kancelářským bezpečím, které jsem tam měla k dispozici. Něco takového ve své práci prostě chceš.
Ten downside přesně tohoto pocitu je, že má člověk pocit, že byl zrazenej. Na druhou stranu se musí pochopit, že prostě pokud chceš něco zachránit, musíš škrtat, bez toho se nedá obejít.
Kam teď dál?
Nojo, ale kam teď dál? Podle plánu jsem odjela do Bratislavy, ale již bez práce. První dny jsou vždycky nejhorší. Nevím, co mám dělat. Míra chodí do práce a já se snažím nespat a snažím se něco dělat. Zjistila jsem, že je docela příjemné třídit korálky. Vždycky jsem k takovým věcem měla vztah – ke kreativitě a různému tvoření, které zaměstná ruce a ne hlavu. Ale stejně ji nedokážu vypnout. Možná jsem první dny neustále scrollovala nabídky práce a byla v depresi. To není dobré pro zdraví. Teď jen zkontroluju mail, co mi občas přijde od jobs.cz a pokračuju ve čtení knihy nebo korálků. Většinu jich mám v Praze, nedalo se sem převézt vše najednou. A taky na to náš byt není uzpůsoben, abych to tu zajebala včechno najednou. Ani nevím, jak dlouho tu zůstanu. Pohrávám si s myšlenkou začít zase trochu z druhý strany toho, co bych mohla dělat. Zázemí je jakžtakž v pořádku.
Moje úkoly:
- Najít si témata, o čem by se dalo psát, na čem si vybrousit to, co jsem chtěla dělat a dělala jen na 10%, protože moje práce bylo něco jiného v mkt než zrovna copy. Vždyť jsem se snažila studovat tvůrčí psaní, zahazovat to úplně nechci.
- Zjistit, jak se jezdí na Petržalku na kole, abych tam mohla jezdit a číst si u Dunaje. Kdy jindy, než teď.
- Trochu se víc ponořit zase do práce s rukama – speciálně korálky, víc se jim věnovat a možná přes ně nějaký ten centík vytáhnout. Papír na to, mám, takže by to takový problém být neměl ne?
- Přečíst tu kupu knížek, které tu mám. Skoro všechno jsou absyntovky (a taky Anděl od Topola.) Zatím jsem stále na Vlčicích zo Sernovodska (o Čečně.)
- Snažít se přežít, tak jako vždycky. Piece of cake.
