Ano! Byla jsem na skok v Praze, abych zařídila nějaké neodkladné záležitosti a když jsem večer před tím koukala z okna, nebe bylo s mraky nebo smogem a člověk skoro nikam nedohlédl. Druhý den byla zima a přesto, že slunce svítilo jak bláznivé, k tvářím se nedostalo, aby je pohladilo teplým dotykem. Nebo si to už nepamatuju a nebylo ani tak nádherně.

Do divočiny jsme odjížděli až za tmy a čím víc člověk opouštěl město, tím víc bylo vidět na nebe. A když jsme konečně přijížděli k vesnici, podívala jsem se z okna. Čisté temné nebe a tam nahoře blikaly hvězdy a byl to ten nejnádhernější pohled, který jsem za poslední měsíc viděla. Jen je pozorovat a zapomenout na všechno, na všechny ty chmury, které člověka sužují.

A zároveň si člověk připadá tak příjemné maličký, když se na něj celý vesmír dívá.