Všechny ty strachy a nejistoty žijí někde uvnitř mě. A já je nemohu dostat pryč – ani z mojí mysli, ani z mojí duše. A všichni se budou dívat špatně a všichni si budou myslet svoje. Vždyť já dokážu vstát jen kvůli tomu, abych se postarala o psa. O sebe ne, ale o psa. Nemám potřebu se starat o sebe, když jsem jen dýchající schránka bez snů a motivace. Už nemám nic. A není tu nic, co by stálo za to očistit nebo zachránit. Deprese je něco, co se dá vyléčit nebo aspoň léčit, ale než se tak stane, člověk projde osobním peklem. A nikdo si nedokáže představit, jaký to doopravdy je.

Všichni se tím oháníme – a v téhle době je to důležitější než cokoliv jiného na světě – duševní zdraví. Někdo to má jen proto, aby na sebe přivolal pozornost, nějaké splíny, pff co to je. Každý, kdo řekne „Na depky bude času dost“ nebo „Prosimtě, nedělej ze sebe chudinku“ nebo ještě lepší „Prosimtě, co blbneš, z toho se vyspíš.“ Každý, kdo tohle říká, ve skutečnosti neví.

Ne, nevyspím se z toho. Visí to nade mnou jako temný mrak a nerozežene ho ani sebesilnější vítr. Tihle lidi nemají šajn o tom, co deprese je. Nebo si aspoň myslí, že ví, ale všechno je to u každého individuální.

„Tohle bych od něj nečekal,“ ozve se, kdykoliv se nám pověsí nějaký kamarád nebo skočí pod metro. Takový věci se nedají čekat ani v nejdivočejších snech. Prostě v jednu chvíli tu je a v druhou ne. Už s ním nikdy nezajdeme na pivo.

Občas si pokládám otázku „Jaký by to bylo kdybych nebyla? Kdybych se zabila?“ – není to varovný signál, dokud bych si to nezačala plánovat. Je to jen špatná myšlenka, fantazie, jejímž primárním úkolem je uklidnit rozjitřené myšlenky a bolavou duši. Fantazírování na hraně. Občas si prostě přejeme nebýt. Je tu spoustu věcí, o které bych se mohla připravit o život. Spoustu stromů, trámů nebo i nože. Ale nemůžu, už třeba i kvůli psovi, který tu se mnou je. Jsou okamžiky, kdy to je dobrý, ale na to dobrý se hned zapomene, jakmile přijde to špatný, protože to špatný je mnohem ničivější než to dobré. Toho dobrého je třeba opravdu dost, protože to špatný je těžší a tíživější. Převažuje všechno. Vražedné eso nebo žolík.

Tuhle mi zrovna někdo říkal: „Pro mě je tenhle život jediný život, který kdy budu mít, takže mi dává smysl žít co nejdéle, protože tu už nic jiného není. A stojí za to pokaždé, když se směji.“

V tu chvíli mi to smysl dávalo. Ale jsou i ty okamžiky, kdy mi nedává smysl nic. Jsem nemocná a tahle nemoc ze mě rozebírá všechno skoro-dobré, co ve mně ještě zbývá.

Takže prosím, neházejte nás všechny do jednoho pytle. Těch pytlů je několik a některé jsou lehčí, některé těžší a některé prostě jen jsou.