Těsně před vypuknutím první vlny koronaviru jsme museli hospitalizovat babičku. Nebyla na tom dobře a už i pár měsíců před tím člověk viděl, jak chřadne. A pak najednou ležela v LDNce. Vždycky byla silná osobnost a vždycky říkávala: „Jsem v pohodě, ani na nákup mi nechoďte.“ Ale to pravděpodobně říkají všechny babičky, protože si uvědomují, že když jim ostatní budou pomáhat znamená to, že už nebudou soběstačné. A proto, když se nechala dobrovolně odvézt do nemocnice, došlo mi, že je na tom špatně a že i ona to ví. Byla jsem za ní jednou, protože nenávidím nemocnice. Pamatuju si, že ten den pršelo a já stála na Budějovický u Libeřských lahůdek a čekala, až budu moci jít dovnitř, abych jí mohla koupit ruské vejce, které tolik milovala. Myslím, že si ho nikdy nedala. Povídaly jsme si tak, jako vždycky, jakoby se nic nedělo, protože v tu dobu to přeci ještě vypadalo dobře. Pak už jsem se za ní nikdy nestihla zastavit, jednak kvůli nemocnici a jednak kvůli tomu, že srovnávat se s tím, že někdo brzo umře a je to otázka času bolí, protože tohle uvědomění přichází až po tom.

Umřela v LDNce. Jednou jsem přišla domů a táta procházel po ztemněné kanceláři, tak říkám: „Jak je na tom babička?“

Odpověď se mu zadrhla někde v krku, ale ať jsem se snažila, jak jsem mohla, nevyšla ze mě jediná slza. Asi si to hlava plně neuvědomuje.

Začalo vyklízení bytu, kterého jsem se neúčastnila. Táta s tetou začali řešit, co s tím. A já se furt neměla k tomu se tam zastavit, protože… když tam přijdu, babička už tam nebude. Ale jednou jsem se tedy odvážila. Protože právě tam si to člověk uvědomí.

A tak člověk přijde na byt, který už nemá svoji původní majitelku. Některé věci už jsou zabalené v igelitových pytlích a ticho je rozbalené všude kolem. Normálně by tu byla a ptala se, jestli nechci obloženou housku, kterou by mi udělala i kdybych protestovala. A černý čaj do hrníčku s tulipány, kterých měla v kuchyňské lince několik.

V kuchyni na stole je ošatka s úhledně zabalenými pastelkami, brýlemi na čtení, křížovkářským slovníkem a samozřejmě křížovky. Kapesníčky.

Ve skřínce nad kráječem chleba dvě krabice se šitíčky. A vám dochází, že už ty věci pravděpodobně nikdo nepoužije, že babička tu není. A že svět stojí a zároveň se točí nesnesitelnou rychlostí jako centrifuga.

V ložnici ve skříni jsou fotky, na které se nikdo nikdy nepodívá. A prázdná fotoalba, které jsme měly v plánu s babi zaplnit fotkama táty s tetou a dát jim to k vánocům. Drobnosti.

Dokonce i někde vzadu v plechové krabici jsou dopisy od švédů, protože tam ráda jezdila. A diáky. A halma, kterou jsme spolu vždycky hrály, když jsem byla menší.

Pamatuju si, jak jsem s ní poslouchala Šimky a Grosmanny a pak když dojela kazeta, ležela jsem jako malej prďola u babičky pod peřinou a ona mi vyprávěla o autobusech, tramvajích a mašinkách a o tom, co si asi říkají, když jezdí svoje trasy. Takové ty příjemné pohádky, co jako dítě chcete slyšet.

Sice jsem teď dospělá, nebo se aspoň tak tvářím, vrátila bych se. Vrátila bych se a zase si poslechla pohádku o tramvaji, která vykolejila.

Babička poslední roky říkávala: „Ještě tu musím chvilku počkat. Franta už na mě čeká v nebíčku a až já za ním dojdu, budu mu vyprávět jak to tady vypadá.“

Takže děkuju. Děkuju za všechny ty časy na chatě a v Praze a taky díky za to, že jsi mi pomohla pamatovat si dětství.

A pravděpodobně mi ještě chvíli budeš chybět. Ale je to v pořádku. Bude to v pořádku.