A.K.A. Poslední výlet roku.

Chtěly jsme se někam vydat, ještě než se dostaneme pod lockdown. Ale aby to nebylo moc daleko, abychom někde nemusely uvíznout. Já platila dopravu, Terka ubytko. Dvě holky, co se na víkend vyrazí podívat do Bratislavy. Když jsem to říkala chlapcům, ozvalo se jenom: „Proč tam jedete? Chlastat?“ Ne. Omrknout naše sousedy přece. Je pravda, že je Bratislava pravděpodobně dost využívaná na rozlučky se svobodou, což můžu potvrdit, protože přesně dva týdny předtím tam byl můj bratr na rozlučce se svobodou svého dlouholetého kamaráda. Což vlastně dobře vyšlo, protože jsem dostala spoustu tipů na fajn podniky. Podniky, ze kterých padá jídlo a teče alkohol. Pokusím se ve vzpomínkách vyhrabat perly, které se někam uvnitř mě zažraly. Někde na vrcholu vzpomínek si hoví fakt, že Bratislava je komu-město, město, kde se setkávají atributy jak východního, tak i západního bloku.

Památník Slavín

První místo, kam jsme se vydali po vystoupení z vlaku byl Slavín. Z nádraží to je docela dlouhá cesta a já mám takový pocit, že jsme si ji i o trochu prodloužily. Je to na kopci a já miluju chození do kopce. Tolik, že jsem někde v polovině začala doufat, že dostanu infarkt, což by na můj věk bylo velmi zajímavé. A tak, když už to vypadalo, že se semnou moje dušička rozloučí, došly jsme na konec. Nejsmutnější na tom asi byl fakt, že byl památník v rekonstrukci.

Pokud jsem to ještě neřekla, tak památník Slavín připomíná sovětské vojáky padlé v druhé světové válce. Od roku 1961 je národní kulturní památkou. A kde jinde si dát jako oběd sendviče a obložené housky, než na Slavíně?

Ze Slavína jsme se vydaly dolů uličkami až člověk najednou zapomněl, že někde vůbec byl.

Centrum

Centrum Blavy by člověk mohl projít desetkrát a vůbec by nebyl unaven. Je malé, drobné a roztomilé. A věci jsou tak nějak nahuštěné na sobě. Mají tu dokonce i sochy. Pravděpodobně má být i týpek koukající z kanálu vtipem.

Aneb Čumil, jedna z nejznámějších soch v Bratislavě a jedna (sic!) z největších atrakcích města. Prý by to měl být typický pracovník z komunistické éry, který není obtížen prací a absolutně nedělá to, co by dělat měl. Ale kdo ví, žejo. Třeba kouká ženám pod sukně.

Deštníky. Kdyby pršelo, člověk se má aspoň kam schovat, ale musí vychytat přesné místo, kam si stoupnout. Myslím, že jsem začala přicházet o vzpomínky.

Pokud mě něco na Bratislavě opravdu fascinuje, je to to, s jakou grácií dokáže podtrhnout komu-architekturu. Třeba takový Urban House. Kafe, pivo, jídlo. A vevnitř knihy, spoustu knih. Ale vzhledem k tomu, že jídlo moc nefotím, tak smůla.

Další místo, které mě nechalo v údivu a tiché žárlivosti, že něco takového není v Praze, je KC Dunaj. Hodně lidí by se sem pravděpodobně bálo vlézt. A možná něco takového v Praze máme, jen já o tom nevím, protože jsem takřka poslední rok nevytáhla paty z domu. A poslední tři měsíce by se stejně nedalo nikam jít. Ale KC Dunaj – je tam dobře, rooftop je nejlepší místo, kde si vychutnat pivko a sluníčko. Je to další komu-budova, která je ale pyšná na to, že je komu-budovou. Přes den je klidná, ale věřím, že v noci ožívá úplně jiným životem. Ale jak říkám, ta střecha je nebe nebo aspoň je člověk tomu nebi blíž. A stojí to sakra za to. A to říkám jako člověk, co se snažil užívat si maličkosti.

Z Bratislavy jsme toho viděly mnohem víc, ale tak nějak cítím, že to budu muset rozdělit na dva posty. Ale ještě na konec přidám Vodní věž. Ukrytou blízko řeky, zbořenou a okousanou časem. Říkala jsem si, co by to mohlo být. Prý to představuje jednu z nejstarších a nejhodnotnějších stavebních památek na území Bratislavy. Nyní je ale schovaná a stále na očích. A málokdo asi i ví, k čemu sloužila.